Finština má pověst složitého jazyka.

Je to mýtus, na kterém dost pracují sami Finové. Je ale pravda, že abyste se ji naučili, musíte vyměnit celou slovní zásobu, protože nepoužívá mezinárodní cizí slova. Tedy kromě akademických textů, ale i tam působí archaicky. Sama jsem ve stádiu, kdy se snažím neztratit první jazyk a druhý jsem si ještě úplně neosvojila. Ve slovenštině mi kupříkladu úplně chybí slovní zásoba, která se týká dětí. Naopak ve finštině postrádám své vlastní dětství. Vím, co je ve finštině in pro děti v roce 2011, jaký mají slovník a na co se dívají v televizi, ale nevím, jak tomu bylo v roce 1985.

Chystáte překlad vaší knihy do slovenštiny. Jaké to je, překládat se do vlastního jazyka?

Překládáme ve dvou. Myslím, že člověk by měl mít od svého psaní odstup, měl by umět nechat si na to sáhnout. Ve Finsku je v divadle běžné, že autor textu anebo námětu inscenaci zároveň režíruje, takže výsledek je často jednorozměrný. Člověk musí být velká osobnost, aby se na svůj vlastní text dokázal dívat v mnoha vrstvách a více očima. S překladem je to obdobné. Při psaní jsem myslela finsky a při překladu do slovenštiny nemusím ani postřehnout, co nebude v jiném kulturním kontextu fungovat. To platí i pro slovní hříčky. Ve finštině se mi s nimi pracuje velmi dobře, protože jsem je svého času nechtěně sama produkovala. Slovenština funguje na úplně jiném jazykovém principu a pro mě je těžké se odosobnit, transponovat se při stejné míře tvořivosti.

Liší se slovenský a finský humor?

Ve Finsku je populární tzv. teplý lidský humor. Ironie a sarkasmus jsou poměrně vzácné. Jak mi poradil jeden známý z literárních kruhů: Jestli chceš, aby ti lidi rozuměli, nebuď ironická. Anebo jo, ale nejdřív si ověř, že nejsi ve Finsku.

Kdy jste si začala být psaním ve finštině jistá?

S prvním dítětem jsem byla doma na mateřské a všimla si v novinách, že jedno nakladatelství organizuje literární soutěž pro lidi, pro které není finština mateřským jazykem. Říkala jsem si, že to zkusím. Skončila jsem druhá. Moje povídka se jmenovala Pravé skutečné imigrantské blues. Byl to příběh slovenského imigranta, který přijede do Finska a poznává ho stylem Nicka Cartera z filmu Adéla ještě nevečeřela. Vypráví to jeho krajanka, taky imigrantka, v domácím úkolu v rámci integračního programu. Jak postupuje, zároveň se jazykově zlepšuje. Tahle povídka vyšla v lednu 2009 v jedné antologii. A já se rozhodla, že chytím šanci za pačesy a že se v nakladatelství během korektur zeptám, jestli by náhodou neměli zájem o něco delšího.

Co jste mohla nabídnout?

Bylo mi akorát dvacet sedm a pojala jsem ambici psát si rok deník. Vzdala jsem to po dvou týdnech, nicméně mi zůstala hlavní linka. Jak jsem ale později zjistila, to autobiografické na výsledném románu spoustu lidí vůbec nezajímalo. Co je bavilo, byl příběh rodiny na finském venkově, který navíc píše někdo zvenku. To, že matka rodiny je protipólem sedmadvacetileté Angie, žije ekologicky a eticky a je součástí komunity a sluníčko se usmívá a všechno je fajn. Že ta matka velmi tvrdě pracuje na tom, aby se stala karikaturou dokonalosti, kterou si vysnila.

Finové nevnímají ekologii jako přirozené téma?

Finové jsou vlastenci. Podporují finské výrobky a finské továrny. Bydlíme v Tampere, což je bývalé industriální město postavené na textilkách, výrobu si tady hýčkají jako národní poklad. Když se vám narodí dítě, dostanete buď finanční příspěvek, nebo krabici s finskými plínkami a finským povlečením s mumínky. Ekologické cítění u nich pak podmiňuje to, že si nechtějí kálet do vlastního hnízda a výrobu omezovat.

Změnilo se také Finsko po Breivikovi?

Xenofobie roste všude. Ve Finsku se míra sociálních rozdílů zvyšuje neúměrným tempem, nejvíc v Evropě, prohlubuje se relativní a dokonce i absolutní chudoba. Lidé jsou frustrovaní a zášť se otáčí proti imigrantům. A pak to končí jako Breivik. Ten se mimochodem odvolával i na jednoho neuvěřitelně radikálního finského poslance, jehož velmi ostré vyjádření na adresu imigrantů zrovna řeší soud, nebo už možná vyřešil – kvůli záchrannému řeckému balíčku to nějak upadlo v zapomnění. Za jeho stranu Praví Finové to nicméně do parlamentu dotáhlo asi čtyřicet dřevorubců, kteří nevědí nic o ničem. Žijí někde na severu a někoho s jinou barvou pleti možná ani nikdy neviděli.

Jste teď finskou literární hvězdou?

Finsko je dost centralizované, já žiju mimo Helsinky a mám dvě děti. Takže dělám jiné věci, než abych se aktivně zařazovala do literárních kruhů. Možná by to bylo jinak, kdybych byla samostatná jednotka a mohla si chodit domů kdykoli nebo taky nikdy. Lidé mě občas poznávají, přijdou na literární čtení, ale možná protože prostě rádi chodí na literární čtení. Taky se po jedné knižně uveřejněné povídce a jednom vydaném románu necítím jako spisovatelka. Finská Unie spisovatelů například vyžaduje alespoň knihy dvě. Jedna může být náhoda, druhá už ukazuje ambici.