Třeba ten o mladém kastelánovi z jednoho moravského zámku, který se chtěl zbavit své podřízené. Věděl, že se před nedávnem rozvedla a pokusila o sebevraždu. A tak zašel za obvodní lékařkou, aby mu napsala glejt potvrzující, že žena se sebevražednými sklony není schopná vykonávat svou práci. Pan kastelán moc potřebuje její místo a s ním spojený služební byt pro svého bratrance, takže je mu jedno, zda se ona žena pokusí zabít znovu.

Lékařka se mladému kastelánovi vysmála a poslala ho k čertu. Dobro zvítězilo nad zlem. Alespoň do té doby, než si kastelán vymyslí jinou záminku. Lékařka ovšem zřejmě přijde o závodní smlouvu a pacienty, kteří jsou podřízeni panu kastelánovi. Přesto to rozhodnutí udělala. To zdánlivě malé, nicotné gesto.

A za pár hodin slyšíte jiný příběh: ten pana Langryšáka, Roma, který jezdíval po vesnicích a brousil nože. Má tři dcery, ale ani jedna se o něj nechce starat.
Pan Langryšák má taky dluhy a nemá kde bydlet. Pobýval v azylovém domě, ale tam ho nechtějí, protože se mu po prášcích točí hlava a hrozí, že bude personálu přidělávat práci. Tak ho poslali do nemocnice. Z nemocnice jim ho ale vrátili, že prý mu přece nic není, jen se mu po prášcích trochu točí hlava. Rozčísnul to až ředitel azylového domu: „S Langryšákem jsem skončil!“ Možná se ptáte, kam pan Langryšák půjde. Amožná se stejně jako on, teď když přichází podzim, choulíte do kabátů a bojíte zimy. Pana Langryšáka ale mráz zastihne na ulici.

Přitom stačilo podobně malé rozhodnutí jako v prvním případě. Stačilo, aby někdo z azylového domu řekl, že pana Langryšáka občas dovede na záchod a pomůže mu ze schodů, i když se mu bude točit hlava. V tomhle příběhu ale dobro strčilo hlavu do písku. Aže je to všechno moc sociální, moc depresivní, moc podzimní? Možná, ale co když celý náš systém, náš v krizi se potácející sociální stát, kde se zdánlivě dramatické příběhy neodehrávají, stojí právě na těchto rozhodnutích? Můžeme buď ruku podat, nebo ji raději, pro jistotu, odtáhnout. Nic se zdánlivě nestane. O jednu sebevraždu míň nebo víc, stejně všichni umřeme. O jednoho bezdomovce na ulici míň nebo víc, stejně
určitě chlastal a dobře mu tak.