Odjezd výpravy našeho dokumentárního štábu, složeného z lidí s mentálním hendikepem – z kameramana Patrika Horváta, zvukaře Marka Švihovce a redaktora Josefa Fojta – samozřejmě nebyl v šest hodin, ale v půl osmé, a čekali jsme. I když je pravda, že všichni měli své vlastní kartáčky na zuby i občanské průkazy.

A tak druhý den už jsme se, štáb i my – jeho doprovod z o. s. Inventura, probouzeli v české vesnici v rumunském Gerníku. Za poslechu cinkání zvonců krav, které šly k napajedlu, a zvláštního šustění zpoza našich batohů. Jeden z místních psích střapáčů si totiž pochutnával na našem jídle. Nepohrdl houskami, sušenkami ani jablkem nebo ledovým salátem. Milé přivítání.

Gerník je nádherná starobylá vesnice, plná pestrobarevných stavení s modrými okenicemi, rozprostírající se po údolí a svazích dvou protilehlých kopců, všudypřítomná zeleň, zvuk zurčícího potoka, vůně venkova a téměř božský klid. „To je nádhera, co?“ „To teda jo. Jdeme točit?“ Vyrazili jsme. Kamera nabitá, kazeta založená, zvuk zapojený. Procházeli jsme vesnicí, připraveni zaznamenat vše – pobíhající psy, slepice popelící se v prachu kamenité cesty, kvákání žab od mlýnku, babičku se šátkem na hlavě vedoucí za rohy dvě kravky. „Co mě natáčíte? Já nechci, abyste mě točili! Turisti! Pak si z nás budete dělat dobrý den, to už tady bylo! Na to vás užije! Už mě netočte, nemám na to oblečení, jdu na pole!“ naštvaně hořekovala. Vnesli jsme sem cizí element. Byli jsme čumilové, kteří o místním životě nevědí skoro nic a mají tu drzost natáčet místní při jejich každodenním životě. Takhle to nepůjde.

„Kluci, od teď se musíme všech lidí ptát, jestli s nimi smíme natáčet. Jasné?“ začali jsme náš pravidelný brífink. „Nesmíme na ně naběhnout jako na nějakého politika, ale musíme pomalu, s úctou.“

Po dlouhé diskusi jsme se na místě shodli na tématech našeho dokumentu: vylidňování českých vesnic a návrat krajanů zpět do České republiky, problematika stavby větrných elektráren v blízkosti Gerníku a agroturistika a její vliv na zdejší život.

Ze zkušenosti víme, že nestačí udělat ráno poradu, je nutné neustále sledovat natáčení a všechny věci opakovat a připomínat i v průběhu dne. Pro jednotlivé členy našeho týmu je těžké udržet pozornost a nenechat se rozptylovat okolím. Upustili jsme také od toho, že se stážisté na jednotlivých pozicích střídali – jednou dělal kameramana jeden, podruhé druhý. Hádali se v průběhu natáčení, skákali do řeči sobě i respondentům a často v nevhodných chvílích „radili“ ostatním členům štábu. Taky už nemáme ambici, aby každý ze stážistů musel nutně umět ovládat všechny technické profese. A ukázalo se rovněž, že na režijní stránce filmu se nebudou moci podílet tak významnou měrou, jak jsme si původně představovali. Zjistili jsme, že pro lidi s mentálním hendikepem je moc abstraktní představit si strukturu a výsledný koncept celého díla. Začali jsme tedy pracovat po částech, zaměřujeme se vždy na jeden konkrétní rozhovor nebo dílčí situaci.

Co nás příjemně překvapilo, místní byli k našemu štábu velmi otevření a přátelští, nesetkali jsme se s absolutně žádnými projevy afektu nebo agrese, jak se to stává při některých natáčeních v Čechách. Stali jsme se atrakcí, která vytrhla jindy poklidný Gerník ze stereotypu.

Nicméně náš štáb byl ve svém nadšení z venkova dost rozpolcený. Marek si Banát a zemědělský způsob života zamiloval. Každé ráno pomáhal paní domácí Merhautové kydat, převazoval oslici poraněnou nohu, pomáhal stáčet med a rozhodl se, že se chce zemědělství věnovat i po návratu do Prahy. Pepa naopak s příjezdem do Gerníku zahájil bojkot. Snažil se vyhnout jakékoliv agroturistické akci a velmi často mu bylo nevolno, hlavně když jsme měli hrabat seno. Našeho pobytu ale využil ke každodennímu několikahodinovému samostudiu klasických českých komedií na DVD, kterých si do Rumunska pro jistotu přivezl kolem šedesáti. A Patrikův přístup byl takovou střední cestou. Jako by tahle naše filmařská trojka odrážela chování různých skupin turistů, které sem jezdí. Jen mezi nimi chyběl turista-alkoholik, kterých je tu bohužel valná většina.

My ostatní jsme sice neobjevili očekávaný skanzen – místní chodí stejně jako my na internet, dívají se na televizi a skypují, mladí jsou na Facebooku a děti hrají počítačové hry –, ale přesto byl odjezd trochu jako loučení s naší vesnickou babičkou, jako ta polozapomenutá vzpomínka z dětství.

Štáb stážistů o. s. Inventura je autorem dokumentu Pozemšťané, koho budete volit?, který vyhrál diváckou cenu na festivalu v Jihlavě a Cenu Pavla Kouteckého.