Evropa se začíná chvět. Probouzejí se v ní běsi, o kterých jsme si mysleli, že jsme je pohřbili. Týká se to i Finska? Může tam dojít k podobné tragédii jako v Norsku?

Finsko rozhodně není nějakým ostrůvkem štěstěny mezi severskými zeměmi, není to žádná země ledních medvědů. Ještě před dvaceti lety mezi Finy převládalo přesvědčení, že svět je zlý, ale že u nás je akorát mráz. Kořeny norské tragédie jsou však dnes ve Finsku rovněž zapuštěny – hezky pod povrchem.

Myslíte si, že je to tím, že náš svět – tedy ten evropský či euroamerický – dnes ztrácí jistoty, hlavně sociální, na které si zvykl?

Ano. My Finové jsme si navíc zvykli i na jednoho velkého souseda – Sovětský svaz, žili jsme v domnění, že je tu napořád. Finská minulost je jiná než česká, náš vztah se Sověty byl založen především na výhodných obchodních stycích. S dnešním Ruskem je situace trochu odlišná, ale pořád platí, že můžeme sice neustále uvažovat, jak co v našich vlastních životech zlepšit, nicméně svého souseda se nezbavíme, naším osudem bude vždy společná hranice.

Máte rád Finy?

Mám rád dvanáct Finů. Vycházím z toho, že s takovým člověkem, který řekne, že má rád všechny Finy, je nebezpečné si sednout do jedné lodi. Politici například používají pojmy jako finský národ a ohánějí se jimi na všechny strany. Když je slyším, vždycky se ptám: „Kdo ze všech Finů je zrovna pro tebe finským národem?“

A Finsko máte rád?

Samozřejmě.

Jste úspěšný a díky tomu i svobodnější autor, nemusíte se kupříkladu starat o věci, které by vás zdržovaly. K čemu je podle vás literatura?

Vypomohl bych si příkladem. Z různých historických publikací jsem se snažil dozvědět, co se v určité době dělo v Berlíně. Dostal jsem spoustu odpovědí, ale žádnou na otázku, jak ty události lidé prožívali. Dokud jsem si nepřečetl Döblinův román Berlin Alexanderplatz. Stejně jsem to měl i s Petrohradem, který mi začal ožívat až s Dostojevským a Gogolem.

O Petrohradu v Chrámu svatého Izáka píšete jako někdo, kdo o něm ví všechno: Obr už viděl a slyšel všecko, už ho otravovalo stát svýma starýma nohama v bažinách a zlobilo ho, že zrovna když se zasnil na jarním sluníčku, do nosní dírky mu zase zalezl další snílek a zbytečně ho šimral.

A stejně jsem se k podstatě Petrohradu ještě úplně nedostal, pořád jsem tam jen za turistu.

V Petrohradu, tehdy Leningradu, jsem pár dní bydlel v internátu na Zaječím ostrově a tam mi správce říkal, že to byl za války lazaret a mrtvé házeli z pater do přízemí výtahovou šachtou, protože nikdo už neměl sílu je nosit dolů. A já měl pocit, že se mě to od té chvíle začalo týkat také, že to přestalo být jen historickým faktem a že jsem tomu městu začal rozumět. Nezažil jste tam něco podobného?

Něco podobného snad ano. Nejslavnější ulicí je tam Něvský prospekt. Ale jak z něj uhnete někam stranou, stačí čtyři sta sedm set metrů, ocitnete se v úplně jiném světě. Po jedenácté večer se tam pohybují lidé, z nichž nikdo nemá co ztratit. Přepadal mne tam pocit, jako bych se v těch místech dostával zpátky v čase, do románů svých oblíbenců.

V Česku je teď jedním z aktuálních témat podpora literatury, přesněji vlastně opak – její devastace prostřednictvím daně z přidané hodnoty. Jaké je dnes ve Finsku DPH na knihy? A jaké formy podpor u vás provozujete?

Devět procent, jestli se nepletu. Pro spisovatele máme státní stipendia. Ta jsou roční, tříletá a pětiletá. A jejich měsíční příspěvek vychází o trochu lépe, než je plat uklízečky. Osmdesát procent žadatelů navíc stipendium nedostane. Drtivá většina spisovatelů je pak nucena dělat jinou práci, nemohou se věnovat jenom psaní. Já bych mezi ně patřil také, ale můj život změnila jediná kniha – Na domácí frontě.

Čím právě ona zaujala?

Tak tohle opravdu nevím. Pro mě je to jen jedna kniha z řady. Začínal jsem vlastně jako básník a básník je člověk, který si nemyslí, že by se někdy psaním mohl živit. Proto jsem taky byl třináct let normálně zaměstnaný. První knihy, které mi vyšly, ekonomicky nijak valně neuspěly.

Dneska, předpokládám, už se psaním uživíte.

Teď jsem natolik úspěšný, že můžu aspoň chvíli posedět v pražském hotelu a dát si tady kafe.

U nás je velice populární Aki Kaurismäki, pro mnoho Čechů je opravdovým kultovním režisérem. Atmosféra jeho filmů na mě dýchá i z vašich knih. Znáte se?

Jen zběžně. Jeho společnost produkovala film Klasik podle mého románu. Tehdy jsem se s ním setkal – velmi krátce, asi na dvě hodiny. A musím říct, že to bylo jedno z nejpříjemnějších setkání, které se mi v životě poštěstilo. Zavolal mi předtím – a tohle je slovo od slova pravda – a zeptal se mě: „Chceme natočit film podle vašeho románu Klasik. Jaké je číslo vašeho účtu?“