Když se rozhlédnete po programech pražských divadel, hrají se v nich filmy. Divadlo ABC uvádí Almodóvarovo Vše o mé matce a Rokoko dává Prolomit vlny od Triera. Ve Švandově divadle uvidíte Kurz negativního myšlení a v Branickém Světáky. Na Jezerce předělali Musíme si pomáhat, v Divadle Radka Brzobohatého Dvanáct rozhněvaných mužů a Divadlo na Vinohradech se pustilo do seriálu Jistě, pane ministře. V Brně to není moc jiné, HaDivadlo uvádí Ucho a Městské divadlo Brno Školu, základ života.

Těžko říct, proč by měl divák platit vstupné na špatnou kopii něčeho, co vidí každý půlrok v televizi. Asi ale platí. Ví, že intelektuálními nároky díla nebude nepříjemně překvapen, a přitom si v rodinném programu odškrtne položku kultůra.

Dokud byl svět ještě v pořádku, věci se děly jinak. Filmy se točily taky podle knížek a počítačové hry vznikaly podle filmů. Dneska máme filmy z počítačových stříleček a knižní bestsellery z filmových scénářů.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

Nejspíš to není nic špatného. Každý druh umění přinese dílu něco nového, a mají-li divadelní verze filmů horší herce a umolousanější rekvizity, umožňují zase improvizaci a bezprostřednost. Zajímavé je spíš sledovat, která odvětví umění jsou tvůrčí a která začínají kopírovat. Do kterých z nich jdou lidé, co vymýšlejí něco opravdu nového. Zdá se mi to, nebo jsou to ty počítačové hry?

Ještě jedna věc se děla, dokud byl svět v pořádku: popkultura se inspirovala životem, brala z něj témata, prostředí i charaktery. West Side Story je postavena na válkách pouličních gangů a filmy o Homolkových jsou člověkopis bez milosti. Jestli se i tady směr obrací, můžeme se těšit na život podle popkultury – politiku černobílou jako z komiksů, byznysmeny s rozhledem Šmoulů a milostné vztahy podle Sexu ve městě. Ehm, vlastně, když se tak podíváte kolem…