Je dusno. Právě jsem zalil vodou sesbírané slepičince a uvědomil si, že půjdu za pět let do důchodu. Slepičince přitom zalévám poprvé v životě! Z nějakých nejasných důvodů jsem se k tomu dříve nedostal, pořád jsem řešil prkotiny jako sex, práci, štěstí a podobně.

Teprve 7. 8. 2011 v odpoledních hodinách jsem konečně zalil poprvé slepičince a vydal je do rukou pomalému kvašení, abych se jen tak mimoděk, ale o to s větším potěšením, mohl zamyslet nad krásou českého jazyka. Přiznávám se, a to dobrovolně, že mě to téma trochu vyděsilo.

Kdybych byl cizinec, mohl bych klidně tvrdit, že český jazyk není vůbec krásný, ba co víc, že je třeba i hnusný, ale co si mám počít jako Čech? Tady se nabízí jen jedno východisko – zostudit krásu pěkně vcelku a obecně. Nejlépe by se k tomu možná hodil citát jednoho postaršího Číňana.

Krása leklé ryby při svitu luny předčila mé očekávání (čínský rybář, kolem roku 50 př. n. l.).

Tohle asi nebude to dostatečně velké zostuzení krásy, i když je pravda, že leklá ryba nevypadá jako modelka. Ovšem na globální výsměch to pořád nestačí. Možná bych mohl vycházet ze všeobecně uznávaného faktu, že ona jazyková, i jakákoliv jiná, krása začne brzo nudit a potom často pocítíme touhu přečíst si něco méně krásného, třeba jemně obhroublý slovosled přídavných jmen a vykřičníků nebo jenom obyčejné slovo o konci zad. Těm jedincům, kteří po onom slově právě nyní zatoužili, ale stydí si ho sami napsat, vyjdu vstříc. Slovo prdel jsem použil ve svém psaní jen jednou a navíc pouze v básni, která končí: …žádný národ nemá…

Zarazil jsem se. Mohl bych se opovážit označit předešlý odstavec za příklad krásy českého jazyka? Asi ne. To mě trochu uklidnilo. Chápu, že jedno slovo jaro nedělá, ale máme léto, tak to snad tolik nevadí. Ke konci zimy by to bylo horší. Přehledem ročních období bez podzimu se konečně dostáváme k masitějšímu významu krásy českého jazyka.

Honza Zuziak (výtvarník a sběratel), který právě vystavuje fotografie s názvem Krásy českého jazyka v brněnské Kavárně Švanda, by měl vědět, že se tímto stává průkopníkem, podobně jako zakladatel Playboye Hugh Hefner. Doufám, že Honzovy fotografie masitých jazyků brněnských celebrit zaujmou a Honza začne posléze vydávat i společenský časopis právě jako výše zmíněný Američan. Vždyť kdo by nechtěl spatřit v nadměrné velikosti a na křídovém papíře třeba jazyk Alfreda Hitchcocka?

Na závěr, když už žijeme v té demokratické společnosti, bych rád dal slovo i řezníkům.

Pokud spatříme něco růžového a masitého, ještě to pořád neznamená, že máme co do činění s jazykem (z příručky pro řezníky, 1924).