Nikdy nevíš, kdy se to objeví, neutečeš před tím ani v noci. To chvění už poznáš, víš, že se zase děje něco, co nesouvisí s tvými bezprostředními úkoly, něco, co tě zase vyhodí z všedního rytmu, co se tě začne na něco naléhavě ptát cizím jazykem, co tě bude pozorovat a mluvit k tobě, přinutí tě někam zahnout a vstoupit třeba do domu, kde nemáš co dělat, vzbudit se v pět ráno, zastavit auto vprostřed cesty, někam se rozeběhnout. Nehledáš je. Ty obrazy za tebou chodí samy. Plíží se soumrakem i svítáním, mlčky tě pozorují. Je v tom vážná naléhavost. Něco očekávají.

Začal jsi psát modlitby. Aby ses těch obrazů nějak dotkl, abys je pro sebe pojmenoval. Nad ránem chytáš vlastní sny: Jsou tři hodiny ranní, ležím polomrtvý v neznámém pokoji, k smrti vyděšený a pak malincí andělé ke mně přistupují a ze snu probouzejí, pokoj té staré ženy je očarovaný…

A v podvečer pak zavařuješ sny cizí, až z tebe teče pot: kdybych já byl president – to by ses měl, slušný lidi by byli všude, vole, víš, já bych střílel, až bych zabíjel…

Je v tom nějaká zvláštní chemie, vyšší erotika. Nějaký systém zámek-klíč. Všechna ta přisednutí, ty nepravděpodobné výlety po cizích bytech, ta pozvání někam, ty příběhy, které čekaly pečlivě uskladněné i několik desítek let, než je do tebe někdo vylil. Neodpočineš si ani doma, i vlastní děti jako by ti neustále posílaly zprávy zpoza obzoru. Všechno je nějak nasáklé tajemstvím, které se po tobě sápe jako ženské po válce. Jako by tě bylo málo.

A pak se někdo zeptá, na jakém projektu právě děláš. Nejdříve nechápeš, ale pak začneš vyplňovat. PROJEKT: Život, DÉLKA TRVÁNÍ: do vybití baterek, STRUČNÝ POPIS UMĚLECKÉHO ZÁMĚRU: dívat se a vnímat… Nakonec sám sobě udělíš doživotní grant.

Se zajímavou teorií o tom, proč se termín projekt přimknul k současné fotografii, přišel nedávno německý kunsthistorik Karel Marx. Na konferenci Grantové tendence v současném výtvarném umění vystoupil s přednáškou, která výskyt slova projekt dávala do přímé souvislosti s materiální základnou současného výtvarného umění. Až do padesátých let minulého století bylo podle Marxe umění financováno zejména jednotlivci – mecenáši nebo sběrateli. Postupně se však hlavními investory umění stávají instituce: stát, nadace a také nadnárodní společnosti se svými uměleckými sbírkami. Zatímco investor – jednotlivec si cenil originality a transcendentálních kvalit díla (tajemství, krása, opravdovost apod.), je prioritou institucí nízké riziko spojené s předvídatelností. Vnášejí proto do umění sobě vlastní pojem projekt, který v sobě již obsahuje časové i materiální vymezení a do jisté míry i přesně definovaný umělecký záměr. Z toho pak podle Marxe plyne řada nedorozumění, kdy jednotlivci, kteří do umění nic neinvestovali, nelogicky očekávají, že je umění financované institucemi bude oslovovat…

Ty se ale uživíš sám, a tak smíš chodit po světě a žasnout. Vyprávět. Každý týden jedna fotografie a jedna báseň. Každý týden jedno setkání, s blízkými nebo cizími, se sebou samým. Jeden okamžik, který přesáhne všednost. …zíral jsem z okna a uviděl jsem její pošlapaný obličej, zíral jsem nevěřícně z okna a uviděl všechny, co ten den potkala a volala na ně, nikdo ji neviděl. Ta paní z 69. čísla Hlasu Divočiny se jmenovala Vávrová. Na jménu ale nezáleží, mohli bychom jí říkat jakkoli. Třeba Inspirace.

 

Daniel Kaifer (1975) – fotograf, básník, projektant a vydavatel týdeníku jednoho autora Hlas Divočiny. Vystavuje v Česku a v USA a je držitelem prestižního certifikátu QEP (Qualified European Photographer). Se svou ženou a třemi dětmi žije v obci Horská Kvilda na Šumavě. Více na danielkaifer.eu.