Dnes se letmo zmíní nějaký fakt a okamžitě se začne pátrat: proč se to stalo, kdo za to může, co tím kdo myslel, proti komu je to namířeno, co se na tom dá vydělat či prodělat nebo jak to, že to vyšlo najevo. A nefunguje tak pouze politická scéna. V umění je to stejné, v literatuře obzvláště. Text je konfrontován se všemi pády (i těmi neexistujícími), ale ne s tím prvním.

Je samozřejmě důležité třeba vědět, proč Holan napsal Rudoarmějce a proč Orwell napsal Farmu zvířat, ale měla by existovat nějaká hranice, za kterou je neslušné chodit. Místo toho někteří autoři permanentně procházejí forenzním auditem a hledači vysávají záhyby jejich pohřebních rouch, zda tam nenajdou nějaký drobek ze života. Typickým příkladem je Franz Kafka, ze kterého byl vytvořen výrobek, jakýsi integrovaný obvod, jenž je pak využíván při dalším sestrojování literárněkritických pravd.

Spisovatelé proti tomu bojují aspoň ve svých knihách. Nositel Nobelovy ceny Czesław Miłosz to popsal rošťácky a s nadhledem: Spojenectví všech litterati bylo uzavřeno už dávno a dnes je patrně ještě posiluje společný strach ze strojového světa, v doslovném i přeneseném smyslu. Nelze však zapomínat na škody, které poezii způsobili autoři doktorských dizertací. Zájmy tvůrců a komentátorů nejsou konvergentní. Je přece známo, že hračky nedopadnou zrovna nejlépe, dostanouli se do rukou zvídavých všetečných chlapečků, kteří je okamžitě začnou rozřezávat nebo rozebírat na součástky. (Řeč pronesená na světovém setkání básníků, Montreal, 1967)

To Philip Roth to vysvětlovačům a popisovačům nandal v knize Duch odchází, do které napsal postavu umanutého Klimana, jenž pátrá po nikdy nevydaném románu E. I. Lonoffa. Lonoff je jakýmsi prototypem málo známého, ale odborníky oceňovaného autora. Jeho posledním textem před smrtí je dopis do Timesů, psaný v ženském rodě:

Umlčela bych ty, kdo o spisovatelích s imaginací píšou. Zakázala bych veškerou veřejnou diskusi o literatuře v novinách, časopisech a školních periodikách. Zakázala bych výuku literatury na základních školách, na středních školách a univerzitách po celé zemi. (…) Ponechala bych čtenáře o samotě s knihami, ať si z nich sami vezmou, co svedou.

To by bylo krásné, konečně si knihy číst jen tak…