Pojícím prvkem vašich textů pro mě byl pocit samoty, vykořeněnosti. Nositelkou takových pocitů v nich bývá hlavně žena.

Jeden z mých oblíbených hudebních textů je od skupiny Echt! – Nedávno jsem si uvědomil, že jsme každej sám, nejsem smutnej, jenom čekám, až se s tím vyrovnám… Žena obecně je v životě sama velice často. Já se navíc stranila už od dětství, vystačila jsem si. Vpubertě jsem se vlivem staršího bratra pohybovala hlavně v mužských kolektivech, stejně tak během svého působení v kapelách Rudovous, Tři sestry a Kaspar von Urbach. To mi vydrželo dodnes, s ženskými kolektivy mám potíže. Když jsem se někdy snažila začlenit do dámské společnosti, byl z toho většinou průšvih. Buď jsem byla označena za divnou, za lesbu, nebo to haprovalo kvůli žárlivosti. Že nemám někoho jako nejlepší kamarádku, mě ale dnes už nemrzí.

Bez nejlepší kamarádky to prý ale nestojí za moc.

Nemám si s kým vyměňovat recepty, to je pravda. Samotu ale vnímám jako nezbytný element pro svou tvůrčí práci. Klišé, že spisovatelské řemeslo je osamělá práce, vám řekne asi kdekdo, ale mně samota pomáhá na čas se odříznout od vnějších ruchů, usebrat se, rozvinout myšlenky. Jakmile si do svých textů pustím venkovní svět, začíná se mi tam moc rozmáhat prvoplánová příběhovost.

Vaše povídky taky nehýří epikou.

Já jsem i opatrná označovat své věci jako povídky, pro mě jsou to prostě spíš texty nebo možná některé básnická próza. Na poezii jako takovou si ale netroufám. Odrazuje mě od ní jakási vázanost, kterou vnímám i v celkem svobodném volném verši.

S poezií vás spojuje záliba v jazyce. Jakási radost z nahmatávání a převažování slov.

Už od dětství mám ráda určitá slova, která si s rozkoší opakuju a snažím se k nim dostat blíž. Některá jsou libozvučná, jiná zas působí zvláštně korpulentně, fyzicky, tělesně. Můj kamarád, harmonikář a ruční tiskař Martin Amstutz, velký milovník patafyziky, který žije ve Švýcarsku, sbírá kovové fonty nejrůznějších jazyků – jeho pracovna na staré poště v Saint Gallen je obrovská, disponuje i azbukou a čínskými literami. A ve svém týdeníku vždy zpracovává jedno slovo, sousloví, dohledává jeho etymologii a historii literárních výskytů. To je pro mě jeden z obdivuhodných a silně inspirativních způsobů, jak se s jazykem pomazlit. I když dneska to působí jako anachronismus. V době digitálního tisku on bere do ruky každé písmeno zvlášť a zasazuje je do rámu, přeuspořádává, aby až po dlouhých dnech vytiskl jen několik slov a vět. To vrací zpět k tíži slov. I proto je Martin jednou z postav mého připravovaného románu.

Newspeak našeho století je samozřejmě legrační, ale nemůžu a nechci se od něj nijak distancovat, infikovaná je jím i má tvorba. Povrchnost nasávám i já sama. Můj jazyk musí nést znaky své doby.

Práci s jazykem u vás oceňuju. Vždy když jste popisovala nějaký proces v těle těhotné ženy – jako škrábání, sání nebo kousání, pokaždé jsem se otřásla, jak působivé to bylo.

Snažím se používat slova a věty, které spojují v jednom dojem jak vizuální, tak i sluchový, hmatový, chuťový. Sama mám ráda autory, kteří takto pracují. Dnes jich je ale žalostně málo.

Zdá se, že je vám blízké prolínání různých uměleckých forem. Hrála jste v několika kapelách a nedávno jste se dala na focení.

Teď, když mám malé dítě, není čas se scházet s jakoukoli kapelou. I když pokusy tu byly. Většinu svých projektů lepím doma v kuchyni sama, kde se toho dá zvládnout nejvíc. Říkám tomu kitchen label. Hry na akordeon a klávesy jsem se ale nevzdala, ve spolupráci s Martinem Černým z Rudovousu připravuju sólovou desku. Texty se snažím psát buď sama, nebo vyzobávám věci, co mi náhodně padnou do noty.

S focením teprve začínám a jsem úplný diletant. Nemám ani svůj foťák, půjčuju si obyčejné digitály od příbuzných a kamarádů. Zatím se zaměřuju hlavně na děti, zajímá mě pohyb, křik, pláč, smích, prostě emoce. Mám také sérii erotických fotek – detailů, a teď začínám cyklus portrétů mobilujících lidí a cyklus Nevěsty. Ráda bych taky brzo uskutečnila výstavu výtvarně ztvárněných dopisů, chci postihnout tzv. mail art přelomu tisíciletí.

Dalším velkým tématem vašich textů je nedořečenost a skrytá místa, o kterých nejsme schopni se podělit ani s těmi nejbližšími. Jde o nějaké stigma současné společnosti?

V případě Česka to mám za pozůstatek z dob komunismu, kdy bylo žádoucí se o mnoha tématech na veřejnosti vůbec nezmiňovat, v lepším případě fungovala šeptanda. Sama mám z dětství zkušenost, že mi dospělí kladli na srdce, o čem radši nemám před lidmi mluvit.

Není to tendence celé západní společnosti? Nemluvit o nepříjemnostech a být za každou cenu dobře naladěný?

To určitě ano, ale v zahraničí mám z lidí pocit, že jsou i přes všechny nánosy zdvořilostí a falešností přece jen otevřenější, méně bázliví. Na druhou stranu je pravda, že jedním z obecných rysů západní civilizace je přesouvání nepříjemných věcí a lidí na periferii, když je nejde skrýt úplně. Mě opomíjené osoby a věci vždycky fascinovaly. Na školách jsem místo vyučování chodila do hospody, kde jsem si povídala s bezdomovci, alkoholiky a blázny.

Rozporem mezi uhlazeným vnějším světem, který nepřeje odlišnostem, a neklidnou psychikou postav se ve svých textech dost zabýváte.

To je věc, která některým mainstreamovým kritikům přišla směšná, vůbec ji nepobrali. Prožitek postav pro mě vzniká ze zdánlivě bezvýznamné události nebo z pohledu na fádní detail. Chápu, že metoda udělat z prdu kuličku může hodně lidí rozčilovat. Občas si říkám, že bych tuhle svou podivnou zálibu v maličkostech uplatnila spíš v malování. Některé mé texty jsou možná v podstatě malbami nebo kresbami.

Dá se na podobné fascinaci utáhnout i náročnější románová struktura?

Určitě ano. Mám teď rozpracované dvě knihy. První je erotická novela Černý Klarus. Původní záměr byl, že to bude takový soft erotický text, ale teď to vypadá na porno se vším všudy. Současná pornografie se mi přitom nijak nelíbí, je na mě moc strojová. Baví mě třeba staré filmy s Cicciolinou, bývalou manželkou umělce Jeffa Koonse. V tom je ještě rozkoš a radost.

Potýkám se teď spíš s otázkou, kam až si můžu dovolit zajít. Celé to začíná masturbací dítěte, což je scéna, s níž mám jako matka sama problém. Jak moc můžu být detailní a doslovná? Jsem tady sama sobě poprvé cenzorem, vlastně jsem asi dospěla, přišly obavy z toho, co všechno se může stát mně a hlavně mým blízkým.

A druhá kniha?

Pracovní název zní Mezi melofony, což je hudební nástroj podobný trubce. Bude to pokus o vytvoření jakési mnohovrstevnaté krajiny konce a přelomu tisíciletí. Už teď jsou v ní postavy rozvrstvené do různých sociálních prostředí, lidé z okrajů, subkultur, vykořeněné děti, ale i člověk středu. Vyskytuje se tam také muž z byznys centra, jakéhosi moderního koncentráku, a sekundují mu tzv. obyvatelé loftů. Mám touhu popsat tohle prostředí v celé jeho směšnosti a bezútěšnosti. To, jak si tam všichni vzájemně předsedají, jezdí ve stejných autech a chodí na stejné večírky, do stejných tělocvičen... Chápu filosofy, kteří dnešní dobu označují jako novou diktaturu.

V čem onu diktaturu vidíte?

Česko si pořád ještě užívá boom konzumu, na tom se asi shodneme. Problém vidím v tom, jak jdou téhle mánii po spotřebě na ruku média spolu s reklamním průmyslem. A lidi jen spokojeně předou. Skoro nikoho už nepřekvapí reklama, kde člověk přizabije druhého proto, aby mu mohl sežrat brambůrky.

Jak z toho ven?

Uskromnit se. A ztišit. Lze to asi jen dobrovolným nasloucháním mnohohlasí kolem nás. Schopnost naslouchat jiným ve své generaci postrádám. Tohle mě překvapilo, i když jsem se seznamovala s lidmi v literárním světě. Často se mezi sebou upřímně nenávidí, ale jiní jdou ještě dál, a z těch vzájemných antipatií jsou schopni dokonce čerpat energii, což mi připomíná orwellovské hodiny nenávisti. I mezi mými známými funguje v podstatě sektářství. Ve společnosti nedochází k žádným plodným střetům a lidé si tu pouze jedou po svých předem vytyčených různoběžkách. Pociťuju to jako zvláštní druh sterility.

Možná je za tím běžná touha zařadit se do nějaké sociální skupiny, která se až postupně stává ghettem.

Když člověk opustí školu, přijde o každodenní kontakty. Buduje si pak většinou sebeurčení v práci, v pravidelných úkonech. To mi připadá smutné. Takovou touhu já nemám, mám svou oporu v chaosu, který bytostně potřebuji, abych se cítila svobodně a uvolněně. Proto mám problém se byť i jen pracovně zařadit, natož se stýkat jen z jednou úzkou skupinou lidí. Zjistila jsem, že neumím dlouho vydržet v jedněch zajetých kolejích, vyhledávám pořád nové podněty. Chaos je pro mě životní nutností a inspirací a moje texty tomu určitě odpovídají.