V řadě knih, které autor věnoval neutěšenému stavu médií v současné ČR, má tento rozbor novinářských vzpour zvláštní místo. V dějinách střední Evropy mnoho novinářů končilo ve vězení i na popravištích, museli obstát v zápasech, které vyžadovaly výjimečné hrdinství a mravní sílu, nikdo z nás nemá právo soudit ty, kteří v nich neobstáli.

Myslím si, že přístup autora k práci novináře mohu shrnout asi takto: kvalita novinářské práce závisí na ceně pravdy v určitém, historicky určeném, veřejném prostoru. Pravda pro Hvížďalu neznamená nic metafyzického, je to výsledek dokumentace, a dokument je vždy vzpourou proti monumentu, který si lidé postavili, aby za něj skryli kus své minulosti – dokumentace vyžaduje proto odvahu. Je vždy nesena vzpourou proti zneužívání symbolů, obrazů, emocí a hesel k manipulaci veřejného mínění. To platí ve střední Evropě často velmi obecně, například Palackého výklad husitství je vzpourou proti katolickému konformismu, vzpourou je ale i Pekařův protivýklad, založený na jiných dokumentech, vzpourou je bourání mnichovského mýtu o zradě na národě připraveném bojovat historika Jana Tesaře. Po roce 1989 pak mnoho novinářů začalo bourat mýtus o demokratičnosti první republiky, Beneše, ba i Masaryka, či dokumentovalo brutální a zbabělé chování mnoha Čechů k odsouvaným Němcům. Z monumentů českých dějin jich mnoho nezbylo, všechny popraskaly.

Vraťme se ale k Hvížďalovu pojetí novinářství. Za jakých podmínek má informace v silném slova smyslu („zatímco zpráva ztrácí hodnotu s časovým odstupem, informace ji získává,“ cituje autor často Gadamera) vysokou cenu? Některé vyjmenovat umíme – absence strachu, antiideologičnost, úcta ke zkušenostem druhých, vzdělání veřejnosti, silná občanská společnost, kontinuita národních dějin, úcta k zásluhám jednotlivců atd. Jakmile informace klesá v ceně, znamená to, že i kvalita veřejného prostoru upadá a demokracie je ohrožena.

V knize autor řeší mnoho zásadních otázek – co je bulvár, dějiny rešerše, vývoj cenzury v Čechách, na Moravě a třeba i v Číně, zvláště poučná je pak analýza situace za druhé republiky a protektorátu. Silně mě oslovila kapitola věnovaná boji českých novinářů – především odvážného Michala Mareše, později komunisty dlouho vězněného – soustředěných kolem časopisů Dnešek a Vývoj, kteří správně viděli v drancování vysídleného pohraničí a v bezpráví tam nastoleném první kapitoly příběhu nové totalitní moci.

Cena informace je ale ohrožena globálně: Stará města byla stavěna z drobných individuálních popudů, a proto se v nich dobře cítíme i snadno orientujeme: stavěli je lidé, kteří měli podobné ideály. Moderní města stavějí anonymní koncerny, které mají jen podobné cíle (zvyšovat zisky)… a proto jsou si stále podobnější. A podobně se unifikují zvláště u nás i média: snaží se být pro všechny (rovněž zvyšují zisky). Nevytvářejí společenství individuí, jež spojovaly silné myšlenky, ale spojují planetární masu kýčem: přejatými fragmenty myšlenek a emocemi… Proto už není třeba lidi pro pravdu upalovat či popravovat, popravena byla slova.

Často o této vizi současné mediální krajiny mám možnost s autorem diskutovat. Když si připomeneme název slavné knihy Umberta Eca Apokalyptici a integrovaní, pak já bych patřil spíše k integrovaným, věřím, že popkultura ve všech svých variantách – popfilosofie (jak ji provozuje Slavoj Žižek), popnáboženství (jak ho provozují různí kazatelé), poppolitika (jak ji provozuje Berlusconi) či pophistoriografie (jak ji provozoval třeba časopis Reflex za vedení vzdělaného Petra Bílka nebo dnes sobotní magazín Práva) – prohlubuje demokracii. Popfilosofie ideje nezabijí, naopak kontaminuje jimi texty, které jí kdysi byly vzdálené, přimíchává je do různých show. Ono se to ale vždy bavičskému průmyslu vymstí, ideje se najednou vzbouří jako hračky ve slavné pohádce Hermíny Týrlové.

Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

FOTO: Právo

Novinář Josef Klíma nedávno uvažoval v LN o tom, zda má právo na deset procent DPH spolu se spisovateli, anebo na dvacet jako nezávislý novinář spolu s modelkami. „Svým psaním pomáhám měnit svět k lepšímu,“ říká. „Má to filosofický přesah, někdy je to fejeton, někdy článek, někdy literatura.“ Myslím si, že to platí obecně pro epochu poppsaní – někdy je to fejeton, někdy dokument, někdy literatura, někdy filosofie. Nechme to na čtenářích.