Když jsme se přistěhovali z Prahy, můj tehdejší muž poklepal na starou hrušku před okny do pokoje, pak vzal motorovou pilu a hrušku porazil. Byl to první náš zásah na novém místě a bez ohledu na to, že hruška byla postradatelná (v sadu byly ještě další tři a na dvoře jedna) a koneckonců stínila, byl to zřetelně dobyvatelský, násilnický čin, jímž jsme se zmocnili území. Můj tehdejší muž nebyl žádný nepřítel stromů, jeho čin nebyl namířen osobně proti hrušce, měl hlubší význam. Všichni, kdo sem přišli, měli okamžitě vidět, že je tu nový pán.

Za králíkárnou rostly čtyři prastaré jabloně s hranatými červenými jablky, která nešla otrhat, protože stromy měly nemožně do výšky vytažený tvar. Byly v nich nesčetné díry, hnízda a doupata, protože stromy byly prolezlé hmyzími škůdci. Žily rušným životem, podobně, jako třeba žijí paneláky na sídlišti. Byly čtyři stejného druhu, žádný solitér, jejich zmizení by si okolí možná ani nevšimlo. Proti těmto stromům muž nic neměl, ba naopak, měl je rád.

Tři zahrady byly nad naše síly. Nechápala jsem, jak někdo může mít záhony vypleté, když u nás všechno prorůstal plevel zvaný husí packa (správně bršlice kozí noha, ale opravdu nevím, proč kozí, když list té rostliny vypadá jako husí stopa), která se rozrůstá i z nejmenšího oddenku zapomenutého v zemi. Moc jsme toho nevypěstovali. Milovala jsem tu jaro, kdy třetí zahrada porostla fialkami, z trávníku vyrazily narcisy a petrklíče a později, na počátku léta, nádherné rudé pivoňky. Na ničem z toho jsme neměli zásluhu. Když jsem s dětmi dům a zahrady opouštěla, byl listopad a můj muž zatvrzele pálil na dvoře ořechové listí.

Zahrada u našeho současného domu v Hroznatově je skoro pořád ve stínu velkých topolů na břehu potoka a roste na ní také hlavně husí packa. Už se ani nesnažíme nic pěstovat, jen sledujeme, na kterém místě se nečekaně objeví kytka, o níž jsme nevěděli. Nečekaný tulipán nebo rudbekie. V hájovně bylo široko daleko všechno naše, nedalo se to ani obsáhnout, ani zvládnout, tady jsem se naučila nenárokovat si, že všechno musím mít za vlastním plotem – šeříkem porostlá stráň se tyčí nad silnicí a růže stolistá k nám voní od souseda. Sněženky kvetou na hřbitově.

Na zahradu rodičovského domu v Praze se ráda dívám z okna. Je také skoro stále ve stínu a roste na ní hlavně husí packa, ale v Praze je přece jenom tepleji, takže tu jde vypěstovat pár rajčat. Nejlépe se však daří aksamitníku, zvanému afrikán, který se rozzáří až s počátkem podzimu a dodává zahradě eleganci stárnoucí dámy. Z okna matčiny kuchyně vidím i do cizích zahrad, na jaře nádherné tulipány u sousedů, na druhé straně za garáží šeřík a v létě meruňku, fantastický strom se zlatými plody v zeleném listoví. To všechno nemusíme mít, a přesto se tím můžeme těšit. Hlavně však na té zahradě vidím svou matku, která si barvila až do smrti vlasy henou a na své malé městské nanicovaté zahradě vypadala sama jako afrikán se svou hnědo-oranžovou hlavou. Zahradu chodím obdělávat, jako bych obstarávala hrob.

Skromní obyvatelé paneláků na sídlišti, kde bydlím, vlastní jen pár čtverečních metrů svého bytu, a přece se na svém území časem podepsali, zmocnili se ho zahradnickým činem. Nenápadně a bez hluku před některými vchody vznikly krásné květinové záhony, ohraničené živým plotem, osázené tak, aby pořád něco kvetlo. Už časně ráno, kdy ostatní jdou do práce, je lidé přesazují, zalévají a plejí. Na těchto malých zahrádkách jsou pohřbeni i mrtví ptáci, nad sebou malé cedulky s úplně lidskými jmény: strnad, sýkora, holub.

Ti, kdo se starají, jsou staří lidé, a když někdo z nich zemře, zahrádka reaguje okamžitě. Krokusy se stáhnou do země, růže zplaní v šípky. Ať se do opuštěného bytu nastěhuje kdokoli, péči o kousek země vedle vchodu nikdy nepřevezme.