Zahraniční tvůrčí pobyty fungují na principu smyslové deprivace. Celý den nikoho nevidíte, s nikým se nebavíte a vyložení šťastlivci ani nerozumějí příslušnému jazyku. Také v literatuře vede omezení smyslů k intenzívnějším prožitkům a zvyšuje očekávání věcí příštích.

Že jedu do Brém dopsat román, vím dva týdny před odjezdem. Potřebuju to jako sůl. Moje osvědčená frekvence je zmizet jednou za čtvrt roku na měsíc, jinak se mnou není k vydržení. Vymyšlené to mám perfektně – přijedu, sednu, napíšu, bude. Hlavně žádné marnění času, stipendium mám na měsíc, a ty zas nejsou kdovíjak dlouhé. Zvlášť poslední dobou se dočista smrskávají…

Do Brém jedu jako první autorka, kterou společně podpořily Pražský literární dům autorů německého jazyka a brémská agentura Pro-Tisk pro mezinárodní uměleckou výměnu. Jak zjišťuju hned po příjezdu, na tu je brán zvláštní zřetel. Zrovna totiž probíhají oslavy Dne sjednocení. Libuše Černá z Pro-tisku mě promptně zařazuje na program. Mám pohovořit na téma Wiedervereinugung im europäischen Kontext heute spolu s českým velvyslancem. Co se čeká, že sdělím veřejnosti? „To ale opravdu nevím,“ odpovídá bodře paní Černá. Dvouminutový projev odpovídá zaujetí publika i tomu, že k tématu nemám co říci. Moderátorka: „Sice jste zrovna přijela, ale jak se vám tu líbí?“ Já: „Už se moc těším, až si prohlídnu město.“ Moderátorka: „Co říkáte tomu, že jste se trefila zrovna na Den sjednocení?“ Já: „Je to skutečně velmi zajímavá náhoda!“ Iniciační zážitek zalívám točeným za čtyři eura padesát ve stánku na náměstí a pak osamoceně tancuju na českou skupinu Ahmed má hlad. Také tu jsou za kulturní import.

V budově s červeným nápisem Künstlerhaus na bílé fasádě funguje patnáct výtvarných ateliérů a galerie, které podporuje město. Můj hostinský byt je ve třetím patře. Dobře vybavená kuchyně, jednoduchá ložnice, koupelna s vanou. A pracovna. Pro malíře splněný sen – široká střešní okna a plac na deset pláten. Pro autory mi to ale přijde poněkud předimenzované. Volněji by se mi psalo bez pocitu, že na mě z nicoty za zády něco vybafne. Podezřívám hlavně stočenou matraci v rohu.

Každopádně blahořečím svým instinktům, že jsem s sebou nevláčela Zbyňka. Zbyněk je sto deset let starý psací stroj, na kterém jsem rozepsala román na chalupě v Sezemicích. Psát na něm je jako obsluhovat kulomet. Echo by plašilo kačeny na nedaleké Veseře.

Ještě pár dní se potuluju městem, chodím běhat na ostrov a do parků a vydatně spím. Když se já i byt navzájem akceptujeme, sedám a začínám psát. S pauzami mezi šestou ranní a druhou odpolední do konce října nonstop.

Když se paní Černá ptá, jestli se po večerech nenudím, a zve mě do kabaretu, musím odmítnout. Je to bohužel přesně obráceně. Jako vždycky, když nedbám na opak, ponocuju. I cizí města jsem dřív nejradši poznávala v noci. New York, Berlín, Řím, kráčíte pěšky neznámým městem, noříte se hlubokou nocí do struh ulic anebo krajiny, jedete v autě a svět je složen jen z reflektorů, zářících oken a benzinek a zvláštní noční rezonance zvuků.

Noční existence v neznámém městě ovšem významně snižuje možnost sociálního kontaktu. Poklábosení s Turkem z pizzerie na rohu se zají a na seznamování po baráku na americký způsob – s koláčem v ruce – nemám povahu. A taky nepeču. Myslím na Dustina Hoffmana, který v rámci přípravy na roli Rain Mana navštěvoval psychiatrická zařízení. Zavřete se do prázdného bytu se třemi šílenými hrdinkami knihy. Příště si vymyslím něco o jaru a o zvířátkách.

Ze Schreibklausur mě vytrhne až sousedka s přízračným jménem Mia Unverzagt, Neohrožená Mia. Zaklepala na mě, jestli by se mohla osprchovat. Aby město zabránilo živelné adaptaci ateliérů na byty, nevybavilo je koupelnami. Jen hosti mají plný servis. Spřátelily jsme se. Ráda vzpomínám na herní večer s její rodinou pod portrétem maskovaného zapatisty formátu 3 na 2 metry. Principem stolní hry bylo zaplnit mapu světa vojáčky vaší barvy. Dřív měla v pokynech „Obsaď!“, dnes „Osvoboď!“.

Brémy byly za války zničeny z osmdesáti procent. Ošklivě se říká, že zbytek má na svědomí architektura 60. let. Mně je líto přístavu, který byl po prohraném obchodně-strategickém duelu s Hamburkem zasypán a ponížen, developeři na něm staví luxusní rezidence s garážemi v patře. Šlapu k němu na žlutém kole okrovou placatou industriální krajinou. Mít dva týdny navíc, poznám daleko líp město. Měsíční pobyt je jednoznačný tlak na priority. Jako všechny volby je to lehce nepříjemné a ohromně užitečné. Fotím hafo kontejnerů a bagr a říkám si, už nechci jezdit tisíc kilometrů daleko, abych mohla psát, abych se mohla pustit dovnitř. Psaní je stejná radost a svoboda jako cesty. Po návratu jsem dala výpověď, od ledna jsem na volné noze. Román bych ráda vydala příští rok společně s druhou sbírkou. Jmenují se Moje PoledniceV posteli.