„Bůh v našem světě nesporně existuje – a to přinejmenším jako slovo v našem jazyce“ – píše Tomáš Halík ve své poslední knize. Jsem v pokušení dát té nenápadné větě radikální smysl – nic neexistuje vně jazyka, realita není nikdy před námi, ale vždy někde mezi námi jako slovo, které nás spojuje, nebo rozděluje, záleží na příběhu, v němž je zarámováno. „Kde tedy existuje Bůh, kde se s ním i naši nevěřící přátelé mohou setkat? Existuje v příbězích, které se o něm vypravují. To je dnes nebe, ve kterém bydlí Bůh, to je nebe, které se otevírá tomu, kdo je připraven vejít do příběhu.“

Ano, Bůh je velký příběh, který si lidé vyprávějí od okamžiku, kdy se polidštili, jak nás učí antropologie. Příběhy dvacátého století extrémů ale vyprávějí o zlu, před kterým je mlčení všemocného a vševědoucího Boha skandálem. Vyznávání Boha staré metafyziky, všemocného, ale mlčícího ke zlu, Boha mlčícího k Osvětimi či Hirošimě se nedá ospravedlnit. Proč mlčel, když byl všemocný? Když je první příčinou? Když bez jeho vůle ani vlas z hlavy nespadne? Svým mlčením se starý všemocný Bůh lidem definitivně odcizil. Kdo ve dvacátém století nebyl alespoň na chvíli Ivanem Karamazovem, nepochopil nic ani z toho století, ani z křesťanství.

Skandálem božího mlčení začíná nová teologie, epocha víry v Boha bezmocného v lidských dějinách. Bůh staré teologie je dnes pouhou modlou, nemodlářský vztah k Bohu musí vzít vážně boží mlčení ke zlu, ke kterému lidé mlčet nesmějí. Pro mě je teologie Tomáše Halíka především zápasem o víru v Boha, který vždy zůstává skryt a oslovuje nás jen svým mlčením, není možné zapřáhnout ho do našich dějin jako jejich „prvního hybatele“, který nás vede k happyendu.

Shrnul jsem si sám pro sebe teologické jádro diskurzu, který Tomáš Halík s velkým mezinárodním ohlasem již několik desetiletí vede v českém, radikálně modlářském, kulturním prostředí, asi takto: vůle k moci, která ovládá veřejný prostor ve společnostech komunikační hojnosti, vypuzuje z křesťanské víry distanci k modlářskému pojetí Boha; amodlářské pojetí Boha je vše, co vystupuje jako „garant našich plánů“, jako Gott mit uns, jako Bůh je na naší straně, jako happyend.

„Na otázku našich nevěřících přátel, zda existuje Bůh, bych nikdy nereagoval zabřednutím do scholasticko-katechismového dokazování, které považuji nejen za neúčinné, nýbrž dokonce za rouhavé. Svět, v němž žijeme, není už přirozeným světem archaického či premoderního člověka a jeho náboženská zkušenost, kterou ve svém světě patrně zakoušel, už není naše. My se rodíme do světa, který je nám zprostředkován jazykem, kulturou, technikou naší civilizace, a v takto daném světě stěží učiníme onu přirozenou, bezprostřední (tedy: pohanskou) zkušenost s božstvím.“

Myslím, že tyto formulace, přes jejich ekumenickou vstřícnost, jsou ve skutečnosti velmi radikální. Se smyslem se můžeme setkat jen uvnitř nějaké tradice, která byla „vychýlena“ ze své samozřejmosti nějakým textem, slovem nebo činem. Oslovení vždy vychyluje: skrze známou tradici se ohlašuje něco, co je sice nesrozumitelné, co ale nemůže být odmítnuto jako cizí, co si vynucuje interpretaci, co má svou nepotlačitelnou evidenci, i když pro to ještě nemáme slova. Oslovení nás tak donutilo vidět naši tradici v její historické relativnosti – nevidět ji tak by bylo modlářstvím! Bohové lidských příběhů jsou různí, někteří zůstanou pouhou modlou navždy, jiní naopak, jako Bůh příběhu křesťanů, kladou své modlářské podobě vytrvalý – a často zoufalý – odpor.

Dvě poznámky na závěr. Myslím, že „křesťanství oslovení“ Tomáše Halíka je rozporné, přes všechnu svou otevřenost. Z křesťanské víry, ve všech jejích historických formách, nelze vypudit nárok na happyend. Není takový nárok obsažen třeba v hodně diskutovaném projevu papeže Ratzingera v Řezně? Není teze, podle níž je křesťanský Bůh bohem vyplývajícím nutně z rozumu, zatímco pro islám je Bůh transcendentní vůči všem kategoriím lidských dějin včetně rozumu (jak tvrdí papež) metafyzickým happyendem? Toto už není Bůh jednoho historického příběhu, je to Bůh nutnosti, se kterým se Tomáš Halík může smířit jen za podmínky, že opustí svou radikální otevřenost vůči bohům lidských příběhů, tedy vůči historičnosti, skrze niž jsme osloveni božským. „Bůh bydlí v každém člověku, nakolik mu člověk nepřekáží, nakolik žije v pravdě a ne v existenciální lži…“ Kdo je ale pánem rozdílu mezi existenciální pravdou a existenciální lží? Nesídlí náhodou v Římě?

Druhá poznámka je pro mě zvláště aktuální. Papež Ratzinger ve své volební řeči mluvil o boji proti relativismu a nihilismu a ve své první encyklice pak jmenoval Nietzscheho jako nejnebezpečnějšího myslitele naší doby. Nietzschův nihilismus ale není „rozpad hodnot“ nebo „odvrat od hodnot“. Naopak, je uskutečněním zakládající hodnoty Evropy – hledání pravdy. Pravda sama je morální kategorie, máme morální povinnost hledat pravdu a hájit ji. Pravda jako hodnota se ale obrátila proti všem ostatním hodnotám. Ty totiž nejsou než pouhé pohádky, které si vyprávíme, abychom vydrželi žít. Pravdy se člověk bojí jako smrti a naslouchat útěšlivým pohádkám jsme si my, moderní lidé, zakázali, říká Nietzsche. Toto je nihilismus, toto napětí mezi západními hodnotami a morální interpretací pravdy. Mezi pravdou a našimi příběhy – mezi vědou a tradicí – se otevřel konflikt, který je jádrem modernosti.

Dvojice Bush a Ratzinger je pro mě symbolem slaboduché odpovědi na Nietzschovu vizi nihilismu: kritiku našich pohádek jednoduše označíme za „diktaturu relativismu a nihilismu“ a budeme bránit jako základ naší identity ne hledání pravdy, ale naše staré pohádky. Nazývám tento obrat obratem k identitě – hledání pravdy nesmí ohrozit příběhy, o které se opírá naše historická identita.

Proti Ratzingerově pojetí evropské tradice je třeba hájit, myslím, hlubší kořen naší evropské identity. Mám na mysli schopnost vidět sami sebe ze zcizující vzdálenosti. Jednodušeji: ochotu připustit, že druhý nám rozumí lépe než my sami, že bez zcizující distance, kterou zakoušíme v jeho pohledu, bychom neuměli mluvit o sobě pravdivě. Jen když tento vztah k druhému neztratíme, můžeme být „osloveni Bohem“ v Halíkově smyslu. Ať už je to bůh jakéhokoli z lidských příběhů.

Tomáš Halík
Divadlo pro anděly
NLN 2010

FOTO: Archív NLN