Vaši knihu kritika označuje jako autobiografii, cítíte to tak i vy?

Nejde o autobiografii v úplném slova smyslu. Můj román vznikl na základě vzpomínek a představ. Mnoho věcí jsem si musela domyslet, proti realitě přidat spoustu elementů. Nechtěla jsem jen vyprávět o životě svého otce či sebe samé, snažila jsem se poselství příběhů přenést na obecnou rovinu.

Hrdinové jsou skuteční?

Ano, postavy jsem nijak nepřikrášlovala ani neměnila.

Jak tedy vnímáte hranice mezi realitou a fantazií?

Člověk obvykle umí odlišit, co je skutečné, ale když jsem psala, často jsem váhala. Stávaly se mi zvláštní věci. Třeba na první straně knihy děkuji za podporu své rodině, přátelům, ale také bezejmenné labuti. Obraz labutě mě totiž provázel v jedné z lyrických částí knihy. Přišel mi na mysl, tak jsem ho vetkla do příběhu, měl pro mě symbolický význam. Následující jaro jsem se procházela kolem vody a najednou jsem spatřila svou labuť živou. Obraz, který vznikl v mé fantazii, se stal realitou. Myslela jsem, že mám halucinaci.

V knize jsem se ale snažila podobné zážitky zřetelně oddělovat od historických faktů. Rovina pocitů, která je místy opravdu hodně osobní, je podle mě bez mírného přispění imaginace nesdělitelná.

Lyrické pasáže knihy byly pro mě velkým překvapením. Dosud jste psala převážně ekonomické statě…

Čím dál víc jsem cítila přirozenou potřebu sdělovat. Nevzbudila jsem se ráno a neřekla si – teď se pustím do krásné literatury. Přišlo to postupně. Najednou jsem věděla, že jestli nevypovím příběh, co nosím v sobě, navždy zmizí. A svědectví o minulosti, které je v něm obsaženo, považuji za důležité.

Yudit Kiss nedávno přijela do Prahy svou knihu představit.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Měla jste dopředu promyšlené, co napíšete, nebo jste se nechala unášet textem?

Nad titulem, strukturou knihy jsem přemýšlela dopředu a čekala, dokud mě neosvítí správná myšlenka. Ale samotné psaní mi připomínalo plavbu po řece. Sledovala jsem její proud a nechala se unášet do neznáma.

Prožívala jste celý příběh znovu se svými hrdiny?

Psaní je vůči svému autorovi často tvrdé. Hodně jsem plakala, protože se mi vracely živé vzpomínky. Jak říkáte, vše jsem prožívala znovu a nikoli jen jednou. Každého hrdinu knihy jsem musela doprovodit na jeho cestě, vejít do jeho osudu, abych pochopila, co se stalo, a to mě skutečně citově vyčerpávalo. Ale také přicházely krásné chvíle, například když jsem náhle pochopila souvislosti, které by mi jinak zůstaly utajeny.

Změnil vás proces psaní? Zážitek minulosti bývá často nesdělitelný…

Jde o příběh hledání kořenů. Každý by měl umět rozpoznat, co z minulosti je důležité, přestože své kořeny třeba ztratil. Skutečné vazby vznikají sdílením stejných hodnot.

V Maďarsku mají lidé problém postavit se k minulosti čelem. O některých věcech se proto nemluví. Často například naříkáme nad ztrátou třetiny území, ale nikdo se nezamyslí, proč k němu došlo. Nikdo nepřemýšlí nad tím, co se opravdu stalo za války nebo v letech 1949 a 1956. Raději zavřou oči, protože nahlížet skutečnost působí komplikace a bolest. Jistěže lze odmávnout celé období komunismu slovy, že prostě došlo k chybě, ale to je nesmysl.

Cokoli se dělo, bylo následkem historických procesů, s nimiž se národ musí smířit. Hovořím o tom ve svém posledním eseji – v historii každého národa lze nalézt temné i světlé kapitoly a ty temné je potřeba především pochopit.

Yudit Kiss
Léto, kdy otec zemřel
Přeložila Anna Valentová.
Dybbuk

FOTO: Archív nakladatelství Dybbuk