Okouzluje mě, co všechno přestává být nemocí. Levorukost a homosexualita se zaplaťbůh neléčí už dávno, ale za chvíli bude divné mluvit o hendikepu i u hluchých a slepých. Jde prostě jen o jiný druh vnímání, ne? Postižení mentálně či fyzicky nejsou už postižení, nemají už snad ani speciální potřeby, ale prostě změněnou pracovní schopnost. Možná se dožijeme času, kdy mít Downův syndrom bude vlastně výhra.

Když bojovníci za práva znevýhodněných zruší některé stigma nemoci, zdaleka to neznamená, že skončili válku. Nestačí uznat vzájemnou obohacující odlišnost, je třeba ve všem zrovnoprávnit menšinu s většinou.

Velké Dobro pak musí zvítězit bez ohledu na cokoliv. Proč společnost podporuje heterosexuální svazky víc než homosexuální? znějí pak vážně míněné otázky. Proč není výstava v galerii uzpůsobena pro osoby se speciálními zrakovými potřebami?

Protože slepci z obrazů stejně moc mít nebudou. Protože homosexualita sice není nemoc, ale smysluplná společnost musí mít kromě individuálního blaha svých členů zájem i na vlastní reprodukci. A homosexuálové spolu děti prostě neplodí. Jenže takovéhle odpovědi v dnešním světě skoro zavánějí diskriminací.

Ztráta smyslu pro míru a zdravý rozum produkuje i opačné jazykové hry, než je rušení nemocí. Některé nové naopak zavádí. Alkoholismus má najednou gen, únava je syndromem a nemocí se stává snad i malá chuť na sex. Frackovité děti už nejsou nevychované, ale hyperaktivní, ne-li dokonce indigové.

Jedinou nadějí v době, kdy slepí malují, hluší zakládají kapely a vrazi se odvolávají na geneticky snížené sociální schopnosti, je realita, která probublává na nečekaných místech. Když si natěšený dyslektik vyťuká do internetového prohlížeče výše zmíněný odkaz z plakátu, zobrazená stránka mu oznámí chybu 404 – Ověřte si, zda jste adresu napsali správně.