Harry Mulisch
Objevení nebe
Přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková.
Odeon

Nizozemsko nenávidělo radikálnost; takové teorie se v bažinaté deltě ústí Rýnu lokalizovaly a zneškodňovaly, praxe spočívala v obchodnickém vychvalování a nabízení, Max se svým nebezpečným neholandským původem si o tom nemusel dělat iluze: tady velel Erasmus, v Nizozemsku existovala jen jedna cesta, a to střední. Mulischův román, který má přes 750 stránek, je barvitou freskou o proměně nizozemské společnosti v 60. až 80. letech. Přátelství Maxe, syna Židovky a válečného zločince, a Onna, pocházejícího z významné holandské rodiny, je sice hlavním příběhem, ale až druhým plánem. Tím prvním je snaha Pánaboha, aby se do nebe vrátily kamenné desky, jež Mojžíš přinesl z hory. Ale Dana Browna v tom nehledejte, to jen spisovatel udělal vše pro to, aby se mu příběh zajímavě a pevně propojil.

Nelson Mandela
Dlouhá cesta za svobodou
Přeložil Milan Orálek.
Práh

Politické autobiografie bývají často posledním záškubem ega dříve mocných ješitů.
Tahle je ohromující výjimkou a dosvědčuje Mandelův formát jedné z nejvýznamnějších osobností 20. století (jako jeden z mála úspěšných odolal pokušení usilovat o druhý prezidentský mandát). Autor měl evidentně dobré spolupracovníky. Pomohli mu knihu dotáhnout do podoby úžasně čtivého, přesvědčivého příběhu člověka, který netoužil po slávě ani společenském vrcholu, ale vystoupal na něj a sláva ho obklopila, protože se nezpronevěřil sobě ani svým lidem. Jihoafrický apartheid je minulostí, ale bílý (ovšemže ani žlutý nebo i černý) sklon k sebepovyšování ze světa nezmizel – i proto stojí za to nechat se Mandelovým životem inspirovat.

Pavel Růžek
Bez kůže
Dybbuk

V 80. letech vydal Pavel Růžek (1951) tři prozaické knihy. Pak, po dlouhé době, vychrlil tři desítky textů, kterým dal název Bez kůže (v knize je jich jen třetina). Jeho čeština, jak láva vytékající ze znovuotevřené literární rány, nemá ani čas formovat se do spisovné podoby. Tvrdne a mění se v obrovské balvany s velkou hustotou a ostrými výčnělky. O ty se může zranit nejen čtenář, ale i autor sám. Jako by to psal právě proto. Především před sebou samým si nebere servítky a sestupuje při vzpomínání až na úplné dno života v letech normalizace na severu a západu Čech. Při tom hledání a popisování jde až na živé maso. Podle hesla, že kůže patří do sběru. A já měl přitom sto chutí nakopat celej svět do prdele. Ale už bylo pozdě. Další věcí, na kterou jsem na vesnicích přišel, bylo právě to poznání, že nesnáším lidi a nejradši jsem, když je můžu mít co nejdál od těla.

Před potopou
Kapitoly z americké literární kritiky 1930–1970
Přeložili Petr Onufer, Mariana Housková, Olga Bártová, Anna Vondřichová, Klára Strnadová a Ondřej Zátka.
Revolver Revue / Triáda

Přiznejme si, že o americké literární kritice nevíme téměř nic. Copak někdo z tohoto pragmatického národa má čas zabývat se typicky evropskou duševní činností? Ale žádný Evropan nepopsal umění lépe než Tom Robbins: Nejužitečnější na umění je jeho neužitečnost. To samozřejmě platí i pro literaturu a literární kritiku. 15 textů od 16 autorů, z nichž ani jednomu v Česku kniha nevyšla (některé otištěné práce publikovaly Revolver Revue a Souvislosti), mají jedno společné: plevel vědecké hantýrky zde ještě nestačil zapustit kořeny. A také se čtenář může přesvědčit o nezastupitelné roli T. S. Eliota, který je aspoň zmíněn ve většině článků. Pěkně to píše Lionel Trilling: Každá země má svůj falešný jazyk domáckosti. Ten americký, prozrazující spokojené národní vědomí, umí neskutečně nudit. Nikoli děsit, jen nudit. (Současná situace amerického intelektuála)