Při pátrání po osudech svého otce, původem sudetského Němce, narazila na události, které jsou pro německé i české dějiny společné. Rozhodla se, že je uchopí emocionálním způsobem. Ten se však z historického hlediska může stát snadno zpochybnitelným, a proto dodává, že nejde o biografii, ale o literární fikci. Skutečnosti líčené v hlavní dějové linii, sama nezažila – odehrály se dva roky před jejím narozením (1971).

Ve vzpomínkách se ale vrací ještě hlouběji do minulosti, k poválečnému odsunu sudetských Němců z pohraničí. Kontroverzní historickou tematiku popisuje ze strany odsunutých. S podobným pohledem se mohl český čtenář setkat také v románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch (Host 2009). Obě mladé autorky se ve vypjatých momentech uchylují k naturalistickému zobrazení, a tak zdůrazňují dosud opomíjenou sortu obětí války. Každá se svým způsobem snaží přispět k popření kolektivní viny. Braslavsky jde však ještě dále a zcela překračuje rámec historického románu.

Co se stane s člověkem, když nenávratně ztratí místo, kde žil? Touží se vrátit, nebo zapomenout? Dante Alighieri hovoří o krajině jako o prostoru paměti. Každý kousek obnovuje minulost a zároveň formuje lidské kořeny. Vytržení z jejího středu předznamenává svízelnou cestu zpátky, k níž postupně, třeba i nechtěně, dochází. Člověk se ocitá v jiné dimenzi, v říši mimo jasné tóny, kterou ovládá pouze čas. A právě přesnost času představuje jedinou nemanipulovatelnou skutečnost v osudu lidstva.

Eduarda, hlavního hrdinu románu Bez paměti, pronásledují útržky vzpomínek z konce války, kdy jako dítě nedokázal zachránit ani kamarádku židovského původu před nacisty, ani vlastní rodiče před řáděním Čechů. S otcem a matkou musel odejít z rodného Touškova do německého Erfurtu. Stejně jako několik dalších rodin si zde založili novou existenci, ale stigma vyhnanců je nikdy neopustí.

Braslavsky vypráví o specifikách života sudetských Němců na východ od Berlínské zdi. S nadsázkou popisuje místní postavičky a zvyklosti. Neopomene zmínit jejich lpění na původu i touhu po svobodné volbě. Absurdita totalitního režimu znásobuje jejich rány. Kdo uměl bez nesnází proplout minulostí, přizpůsobí se čemukoli. Svědomí si zachovávají jen ti, kteří se nepodrobili. Jejich paměť, v níž jsou uloženy zločiny bezúhonných funkcionářů, se proto stává naprosto nežádoucí veličinou. Stačí záminka a bude pod rouškou předstíraného milosrdenství zcela vymýcena.

Minulost může představovat zátěž, bez které by byl život jednodušší. Přesto na ni má každý nepopiratelné právo, neboť člověka tvoří právě jeho vzpomínky. Stane-li se uprostřed života prázdným listem, znamená to konec, nebo začátek? V knize Emmy Braslavsky se jedinec ocitá v soukolí času a dějin. Z koloběhu, který vzniká součinností záměru a náhody, vyjde málokdo nepoznamenaný. Zůstává tak otázka, co všechno musíme nést s sebou, abychom mohli žít dále.