Román Zeptej se táty je výjimečný už tragickým příběhem, který jeho vyjití předcházel; tento příběh by sám o sobě byl na román nebo scénář k filmu. Spisovatel píše knihu o smrti vlastního otce. Přestože se tématu bytostně brání, cosi je silnějšího, jakési puzení buší za něj do klávesnice compu. Tři mučivé roky práce na rukopisu. Záhy poté, co je román dokončen, spisovatel umírá. Bez objektivní příčiny. Datum úmrtí otce i syna je shodné: 23. duben. Husí kůže musela každému přeběhnout po zádech! O to nedočkavěji se čekalo na datum 30. června, kdy měla kniha vyjít v brněnském nakladatelství Host, a o to větší byla očekávání s ní spojená.

Očekávali jsme – ale co vlastně? Nevím, a o to vehementněji jsem byl zklamaný. Seděl jsem v kavárně Jericho a mnul si rozpačitě vousy na bradě. Právě v tu chvíli slečna u vedlejšího stolu vyndala z batůžku – Zeptej se táty. Dokonce jí podobně jako mně zbývalo dočíst jenom pár stránek. Tu nenadálou příležitost konfrontovat své dojmy s dalším čtenářem jsem si nemohl nechat ujít. Nebo ještě jinak: kritické zhodnocení románu, ať pozitivní nebo negativní, už je autorovi k ničemu, tak si pojďme jenom po kavárensku pokrafat, co vy na to?

Markéta: Četl jste Balabánovo Možná že odcházíme? V jednotlivých povídkách figurují Hans, Emil i Kateřina a stejnojmenné postavy jsou i v Zeptej se táty. Balabán má všechno do detailu rozmyšlené a tedy i jména postav jsou provázaná s jeho předešlými knihami.
Michal: To beru, nicméně tady na straně 132 je Kristýna a jiná Kristýna se objeví na straně 147.
Markéta: Možná se autor nespletl a naopak to byl záměr, není přece na světe Kristýna jenom jediná. O tom je život.
Michal: Život? Chmura na chmuru.
Markéta: No právě! Balabán byl borec, jak uměl tu chmuru vyhmátnout v temným koutě.
Michal: Jenomže tady k ní není absolutně žádný důvod. Co se stalo? Otec, profesí lékař, umírá ve špitále. Starý člověk. Že jednou umře, mohli jeho tři potomci očekávat. Nejsou to už žádní cucáci, nýbrž četnýma šrámama poznamenaní harcovníci ve středních letech. Jiná věc by ovšem byla, kdyby se otci zabili oni dva synové a dcera třeba cestou z dovolené v letadle. Potom bych tu bezvýchodnost a chmuru chápal.
Markéta: Podle mne šlo Balabánovi především o uvědomění si definitivního konce.
Michal: Pro mne je depkaření v našich pokojných životech v pokojné Evropě něco jako hlad z rozežranosti. Postava bláznivého pišvejce Wolfa má zřejmě do chmur vnést ještě téma volby.
Markéta: Cože?
Michal: Nemyslím ty červnové!
Markéta: A?
Michal: Ale nic.
Markéta: Umíráním otce mi připomněl Hakla a jeho román z letošního jara Pravidla směšného chování. Zřejmě tohle téma viselo ve vaší generaci ve vzduchu.
Michal: To je jako srovnávat jablka a hrušky jenom proto, že jsou zrovna teď na stole v téže míse. Pokud přirovnávat, potom se Zeptej se táty blíží Biliáru o půl desáté od Heinricha Bölla. Vnitřními monology a jakousi přelévavostí.
Markéta: To zase štvalo mne. Spousta neuvěřitelně epesních postřehů se spíš utápí, než přelévá, v moři odboček.
Michal: Já zase to přelévání vidím jako prospektorskou pánev, na které voda promílá bahno a písek a kdejaký sajrajt, aby na konci zbyl na dně pánve...
Markéta: ...nebožtíkův zlatý zub.
Michal: To by nebyl Balabán – zbyl tam bezcenný šutrák.
Markéta zalistuje a čte: Emil teď procházel mezi sloupy novin a děsil se, co všechno zůstává mezi jejich řádky nepřečteno a mokvá do našich životů jako jed.
Michal: Epesní, jak říkáte. V zásadě jsem ale coby čtenář uondaný tím kolovrátkovým chmurařením. Není tu jediná, aspoň trochu pozitivní figura.
Markéta: Je.
Michal: Kdo?
Markéta: Hedvika. Vždyť to tam říká jasně: S tímhle mužem jsem vždycky na dosah úzkosti. Když jsem s ním, vždycky se ptám, jak může být vůbec něco v pořádku. A když to konečně na chvíli dáme a obemkneme to svýma rukama, tak ten ničemný chlap řekne něco tak hnusného, jako: dočasná struktura. U něho smrt předchází životu.

Zaplaťpánbůh je tady se mnou v kavárně místo Hedviky usměvavá Markéta a ať už máme názor jakýkoliv, podstatné je, že je nový Balabánův román čtený a povídá se o něm. Kdysi mi vyprávěl Petr Kabeš, jak přišel do redakce Tváře Josef Palivec, v ruce čerstvě vydanou knihu a povídá: „Kluci, vy jste mladí šíbři, vás to nebude zajímat. Strhejte to.“ Potom z aktovky vyndal flašku rumu a dodal: „Ale aby to bylo aspoň na půl stránky! Aby se o knížce vědělo.“

obálka Jan Balabán: Zeptej se táty

FOTO: Archív nakladatelství Host

Jan Balabán:
Zeptej se táty
Host 2010