Prý nesnášíte slovo vlast.

Nejsem ryzí Němkou, ale ani ryzí Rumunkou. Pocházím z pomezí. Ve svých knihách jsem nenapsala dosud ani větu rumunsky. Rumunsko a Německo jsou si tak cizí, že nic v nich a nic ve mně z tehdy a nyní se nemůže setkávat beztrestně.

Jezdíte do Rumunska?

Zřídka. Mám tam několik přátel, ale dávno jsem je neviděla. Cítím z nich odstup. Nevyřčenou výčitku, že jsem odjela.

V češtině teď vyjde váš román Rozhoupaný dech

Knížka o deportacích německé menšiny. Po válce Rumunsko zfalšovalo své dějiny. V knihách bylo vždy na straně spojenců. Ale pravda je taková, že se tak stalo teprve dva dny před koncem války. Předtím stálo po boku Hitlera. V lednu roku 1945 Sověti udělali seznamy a vzali na obnovu své země všechny rumunské Němce. Jako sedmnáctiletého kluka vyvezli do sovětských gulagů spisovatele Oskara Pastiora. S ním jsem tu knížku psala. Pracovala jsem na ní skoro sedm let. Tři z nich zabraly naše společné rozhovory. Oskar často opakoval: musíme pracovat, poněvadž nemám moc času. Umřel v roce 2006. Nebyl nemocný, bylo mu 79 let. Po jeho smrti jsem nechtěla psát. Přinutila jsem se teprve po roce. Rozhodla jsem se tak s ním rozloučit.

Ta knížka je osobní rovněž proto, že má matka se jako devatenáctiletá dostala do lágru v Donbasu, na území dnešní Ukrajiny. Nosila tehdy dlouhé copy. Pak jí hlavu holili. Ze dvou důvodů: vši a krádež brambor. Kradla, aby neumřela hlady. Když se vrátila a v neděli jsme loupaly brambory, velmi střežila, abych loupala tence. Jedním tahem. Aby se slupka netrhala. Jmenuji se Herta, poněvadž tak se nazývala nejlepší přítelkyně mé matky z tábora. Zahynula tam.

Píšete: Strach z věty, nechuť psát – téměř odpor – to je jediný důvod, proč to dělám.

Neboť psaní je protikladem života. Když píši, v jistém smyslu neexistuji. Jako osoba se nesmím zabývat sama sebou. Obvykle nepracuji na knížce příliš dlouho, protože nemohu snést to napětí. Při psaní musím dlít tam, kde jsem vnitřně nejzranitelnější, v opačném případě bych vůbec nemusela psát. Je to jako putování po ostří nože, mezi odhalením a zachováním tajemství. Po dokončení knihy minimálně dva roky nepíšu.

A co v těch časech děláte?

Koláže. Začalo to tak, že jsem při četných cestách chtěla poslat místo pohlednice něco svého. Ve vlaku jsem nalepovala na bílý lístek útržky fotografií a slova nebo věty vystřižené z novin. Začítávala jsem se do poezie Theodora Kramera a Inge Müller. Od nich jsem přejala rým. Má neobyčejnou vlastnost: zavádí zmatek, ale i ukázňuje. Dnes mám ve skříni tisíce vystřižených slov.

Proč se nerada fotografujete?

Nikdy to pro mne nebylo něčím zvláště příjemným. Ztrácím dech. Fotograf přijížděl do naší vísky ve sváteční dny. Matka mě česala. Myslím, že ty snímky mluví více o ní než o mně. Když mám na nich křivou pěšinku, ale oba vrkoče začínají ve stejné výši, vím, že byl otec předchozího dne pouze podnapilý. Na jiných jsou pěšinka i vrkoče rovné a souměrné. Tudíž se otec domů vrátil střízlivý. Tehdy mě matka dovedla mít ráda. Ale takových snímků je málo. Při mém česání často plakala.

A vy s ní?

Ano, ač důvod byl jiný. Ona plakala kvůli muži opilci. Já protože jsem chtěla mít mámu. Byla jsem pro ni něčím druhořadým. Posílala mě na půdu do udírny. Dávala mi velký nůž a kázala odkrojit kus šunky.

Stoupala jsem po schodech a myslela si: Proč se nebojí, že se zmrzačím? Občas jsem zůstávala na půdě dlouho, doufala jsem, že ji bude zajímat, proč se nevracím. Ale nikdy se nezajímala. Když jsem pak stanula v kuchyňských dveřích, beze slova brala šunku a nůž. Nemohla jsem tehdy pochopit, proč patřím zrovna matce a otci, kteří nedovedou být rodiči. Zplodil mě esesák, jenž se vrátil domů po druhé světové válce.

A přišla jste na stalinský svět, jak často opakujete.

Narodila jsem se v roce, v němž Stalin umřel. V německé vesničce v rumunském Banátu. Otec vyprávěl o válce jako o největším dobrodružství svého života. Když byl opilý, zpíval nacistické písně. Pamatuji si jeho blýskavé boty. Vždy, než vyšel z domu, plival na ně a roztíral slinu klůckem. Šel na vojnu v sedmnácti, sloužil v SS. Když mně bylo stejně, došlo mi, že jsem se octla ve podobné situaci, v diktatuře.

Rumunská podoba diktatury vás připravila o majetek.

Můj dědeček měl do roku 1945 pole kolem vsi. Obchodoval s obilím a koloniálním zbožím. Po vyvlastnění třígenerační rodina – on, žena, dcera, zeť a já – obývala dva pokoje. Otec se po válce stal účetním v JZD, poté ani to nemohl dělat, protože byl Němec. Nakonec pracoval jako řidič náklaďáku. Když umřel, dostala jsem od ošetřovatelky jeho zubní protézu a brýle. Později, když má přítelkyně zahynula při zemětřesení v Bukurešti, její bratr mi dal její šaty. Chtěl, abych je nosila. Tehdy jsem pochopila, že předměty vždy přežijí lidi. A že tak by to nemělo být. Po strýci zase zbyly knihy. Dvě: Buddenbrookovi Thomase Manna a příručka dobrého vychování v nacistickém duchu. Měl celkem velkou knihovnu, ale když přišli Rusové, babička všechno ze strachu spálila. Můj domov byl bez knížek, a samo čtení bylo pro mou rodinu čímsi nedůstojným. Vše tištěné nazývali lží. A psaní knih? Matka tvrdila, že vede k nervové nemoci.

Během studií jste se svázala s literární skupinou Aktionsgruppe Banat.

Ale nepatřila jsem k ní, ještě jsem nepsala. Její hlavní postava Richard Wagner se stal později mým mužem. Skupina přerušila činnost po nátlacích tajné policie – Securitate – v roce 1975. V šedesátých letech v Bukurešti již působil Goethe Institut. Tam jsme si půjčovali knihy. Přečetli jsme asi vše, co v té době vycházelo v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Když jsme nemohli nic změnit, chtěli jsme aspoň vědět, co se děje. Soudili jsme, že umění se nemůže podřizovat politické moci, že má vypovídat o autorových vlastních prožitcích.

Již to, že jsme rozmlouvali německy, se zdálo Securitate nebezpečné. Předvolávali nás k výslechům. Po nich jsme vymýšleli, jak se vykroutit z vlastních slov, abychom nenamočili druhé. Naše pokoje byly napíchnuté, všude odposlech.

Než jsme vyšli z domu, kladli jsme na kliky, rukojeti dveří od skříní, do zásuvek na poznámky, do regálů na knihy vlas. Brzo se tahle tíživá atmosféra změnila na strach.

Když mi bylo dvacet, koupila jsem si kolo. Při výslechu vyšetřující důstojník utrousil, že se na cestách stávají nehody. Několik hodin nato mě porazil náklaďák.

Po studiích, v roce 1976, vás vyslali na sever, hned u hranice s Moldavskem.

Přidělili mi tam pracovní místo. Kdybych ho nepřijala, musela bych vrátit peníze za studia. Dostala jsem se do školy v malé vesničce. Všichni na mě koukali nepřátelsky. Odmítnout rozbor básně o Ceauşescovi nebo neplacení odborářského příspěvku vedly k tomu, že učitelé nenáviděli mě, a nikoliv systém. Nikdo nechtěl být přistižen, že se mnou mluví. Pokládali mě za blázna.

V roce 1973 jsem začala pracovat ve strojní továrně v Temešváru. Ředitel byl kdysi novinářem, znala jsem ho ze studentské praxe v redakci. Začala jsem překládat návody na obsluhu hydraulických lisů. Konečně jsem vydělávala. Dodnes si pamatuji svačiny ve fabrice. Někdo vykládal, že Ceauşescu jí zlatým příborem. Ale tehdy jsme v Rumunsku cítili hlad nejen v žaludku. Cítili jsme hlad po větách a gestech, hlasitém mluvení. Smíchu, rámusu, jenž činí život.

Každý toužil po blízkosti. Věřili jsme, že láska nás může ochránit. Že najednou, milujíce, přestaneme být nikým. Myslím, že láska tehdy nahrazovala svobodu. Láska v Rumunsku byla chtivá.

Systém řídil vše?

Snažil se. Za Ceauşesca byla antikoncepce zakázána. Žena musela porodit pět dětí, než jí dovolili přerušit další těhotenství. Nebo jí muselo být více než 45 let. Sama jsem přerušila dvakrát. Nemohla jsem to udělat na klinice, poněvadž tam zaměstnávali lékaře propojené s policií. Na podnikové toaletě mi kolegyně z práce strčila do dělohy plastovou bužírku od kulatých drátů. Musela jsem ji nosit tři dny. Její druhý konec byl přilepen ke stehnu. Nosila jsem sukni, abych zajistila přívod vzduchu do dělohy. Podruhé mi kolegyně přinesla pouze bužírku. Zbytek jsem udělala sama.

Proč jste nechtěla děti?

Věděla jsem, že kvůli dětem mě Securitate bude moci vydírat, že je mohou potrestat pouze proto, že jsem já něco udělala. Ale snad bych stejně nechtěla mít děti, nevím. Těhotenství se mi vždy zdálo něčím hrozným.

Herta Müller na tiskové konferenci po udělení Nobelovy ceny za literaturu.

Herta Müller na tiskové konferenci po udělení Nobelovy ceny za literaturu.

FOTO: ČTK

V továrně jste napsala první knížku – Nížiny.

V kanceláři, ve společnosti několika osob, mezi překládáním. Vstávala jsem v pět ráno, o půl sedmé jsem byla ve fabrice. Pracovali jsme také o nedělích a sobotách. Dodnes, když píši, potřebuji ohlasy všedního dne. Mohu psát na nejhlučnějším místě v kavárně.

V práci jsem psala ručně, pak přepisovala doma na stroji, na papír kradený v továrně. Stroj jsem dostala ke svatbě od švagra z Německa. Psací stroje byly registrovány u tajné policie. Jednou ročně jsme jej museli zanést na úřad ke kontrole, vysvětlit znovu, na co jej potřebujeme a kdo má k němu přístup. Po mé emigraci do Německa si jej žádný z mých přátel nechtěl vzít. Báli se.

Nížiny ležely čtyři roky ve vydavatelství.

A čtyřikrát byly, jak se říká, redigovány. Neustále jsem dostávala nový soupis toho, co je nutno vyškrtnout. Například slovo zavazadlo bylo považováno za asociaci s emigrací a muselo pryč. Břicho – neslušné – zákaz. Diktatury jsou prudérní, tudíž vše tělesné bylo zakázáno. Když knížka v roce 1982 konečně vyšla, byla tak přeoraná, že se mi stala lhostejnou. Teprve o dva roky později ji vydali v Německu v původní verzi.

Vylíčila jste v ní dětství ve švábské vísce.

Je to víska obývaná německou menšinou se zkostnatělou strukturou, v pozadí nestrávený národní socialismus. Po vydání knížky mámu tahali po výsleších, rolníci z družstva s ní nechtěli jezdit traktorem. Nakonec matka přijela do Bukurešti a prosila: „Nech vesnici na pokoji, nemůžeš psát o něčem jiném? Já tam musím žít, ne ty.“

Když mě pak lidé ze vsi potkávali ve městě, plivali. Přestala jsem říkat rodině, co dělám. Oni se ostatně neptali. Nechápali smysl toho rizika.

Až se jednoho dne u vás ohlásila Securitate.

Přišli párkrát do fabriky. Řekli, že mám podepsat závazek spolupráce. Poprvé vyhrožovali propuštěním z práce, dokonce smrtí. Podruhé byli přátelštější. Pokoušeli se mě přesvědčit, že bych byla úžasným pozorovatelem lidí a života. Potřetí začali diktovat. Odmítla jsem. Po několika dnech mě přeložili jako nekvalifikovaného pracovníka do jiné kanceláře. Nařídili mi rýsovat linky do výkazů. Tak, aby vznikaly kolonky. Dělala jsem to osm hodin denně. Pak mě nevpustili do kanceláře. Sedala jsem na schodech na chodbě a tam jsem se snažila pracovat. Kdybych to neudělala, vyrazili by mne za to, že jsem nepřišla do práce. Ale posléze způsob našli. Usoudili, že mé místo je nadbytečné. Bylo mi 26 let, byla jsem bez peněz, musela platit splátky za lednici, koberec, nábytek, byt. A především jsem chtěla pracovat. Nejdřív mi to dovolili. Po svém vyhazovu jsem učila němčinu dvě děti kožešnického mistra z temešvárské továrny. Ale státní bezpečnost jej varovala, že jsem nepřítelem státu, tak se mne zbavil. A podobně to šlo dál. Tehdy jsem se začala flákat po městě…

…a krást v krámech.

Ale nikoliv z hladu. Kradla jsem státu, protože ten mi kradl život. Můj domov se plnil věcmi. Přátelé mě varovali. Věděla jsem, že když mě přistihnou, druhý den se v novinách objeví má fotografie s popiskou zlodějka. Dodnes nesnáším figuríny v obchodech. Hleděla jsem na ně jako na agenty Securitate, zdánlivě neviditelné, ale pozorující a vědoucí vše, co se kolem děje.

Předvolávali mě často. A ponižovali. Začala jsem nosit v kabelce malý ručník, zubní kartáček a pastu. Vzteklý vyšetřovatel mě nazýval hovnem, smetím, příživníkem, čubkou. Když byl v lepší náladě, byla jsem kurvou nebo nepřítelem. Byla jsem zkrátka vinna, lhostejno, co a kde jsem dělala.

Bála jste se?

Vlastně jednou. Cestou ke kadeřníkovi jsem usedla na lavičce v parku. Přistoupil ke mně příslušník se psem a požádal o průkaz, a pak mi nařídil, abych šla za ním. Zavedl mě do suterénu ve studentských domovech. U stolu sedělo několik týpků ze státní bezpečnosti. Snídali. Na stole ležely slanina, vejce, zelená cibule. Jejich velitel házel mou občanku na zem, a já ji musela zvedat. Nevím kolikrát. Pak mi nařídili jíst. Cpali mi jídlo do úst, i když už jsem nemohla. Najednou někdo vyšel bočními dveřmi. Uslyšela jsem ženský křik. Snad to byla jen nahrávka, ale věděla jsem, že mohu být další na řadě. Avšak nic se nestalo. Pořád se jen na něco ptali. Stále jsem musela opakovat jméno a příjmení. Neuhodili mě. Celou dobu jsem se bála, protože jsem věděla, že doma nikdo neví, kde jsem. Muž byl přesvědčený, že jsem u kadeřníka. Když skončili s otázkami, vynesli ortel: prostituce. Podle toho, co zapsali do spisů, jsem měla mít několik arabských milenců, kteří mi platili za sex parfémy. Pak mě jeden tajný vykopal za dveří. Upadla jsem obličejem na trávu. Zvracela jsem. Vejce, slaninu, vlastní strach.

Tehdy jste začala uvažovat o sebevraždě?

Nevím, zda přesně tehdy, ale bylo mi, tuším, dvacet sedm, když jsem si pomyslela, že skončím s tím zasraným životem. Zavřela jsem se doma. Bála se všeho, měla vidiny. Ale místo u psychiatra jsem stanula u řeky, s kapsami kabátu nacpanými velkými kameny. Pomyslela jsem si, že se jim pomstím, když si vezmu život. Ale nakonec jsem kameny vyndala. Proč, nevím, ale smrt jsem si natrénovala. Zachránila jsem se ze vzdoru. Řekla jsem si, když mě chce Securitate utopit, nebudu to dělat za ně.

Knihu Cestovní pas, kde popisujete Němce žijící v malé vesničce v posledních měsících před vystěhováním ze země, jste ani nezanesla do vydavatelství.

To bych si podepsala rozsudek. Líčím v ní pokus o útěk z totalitního vězení, jakým bylo Ceauşescovo Rumunsko.

Rodiče vyměňující panenství dcery za odjezd z Rumunska hrdost na své němectví vyjadřují slovy: „Rumunská pakáž. Nevědí ani, jak krmit prasata.“

Tak mluvili mí rodiče, stejně. My, Němci, byli jsme vždy lepší, čistší, pilnější než Rumuni. Když jsem odjela jako patnáctiletá na gymnázium a pak na studia, přicházela jsem do styku s Rumuny a poznala jsem, jaká to byla lež. Byli stejní jako my.

Hrdinové vaší knihy jsou k emigraci přinuceni.

Ani já jsem nechtěla pryč. Dlouho jsem opakovala při výsleších: pouze jeden člověk by měl odejít – diktátor; všichni ostatní by mohli zůstat.

Žádost jste podala v roce 1985, odjela jste o dva roky později.

Po tu dobu mi nedovolovali publikovat. Dřív to nešlo, neboť o tom, kdo dostane povolení k výjezdu, rozhodoval posudek z práce. A v mém stálo: kolektivně nepřizpůsobivá, politicky neuvědomělá. V roce 1987 jsem byla již na konci sil. Psát do šuplíku frustruje. Ale když mé knížky začaly vycházet v Německu a dostala jsem několik cen, režim si již vůči mně nemohl dovolit všechno. Tehdy zřejmě pochopili, že musím odjet. Nádraží určené k výjezdu leželo blízko maďarské hranice. Na vlak tam čekalo 200 osob. Museli jsme sedět v čekárně, na peron jsme mohli vyjít pouze na výzvu policisty. Teprve když jsem překročila hranici, jsem si vydechla. Aspoň na chvíli. Do svržení Ceauşesca mi vyhrožovali smrtí. Telefonovali agenti Securitate, posílali dopisy s pohrůžkami. Uměli mě najít všude. Občas volali, než jsem dorazila do nějakého města. Namlouvala jsem si ovšem, že se mě neodváží zabít.

Po příjezdu do Německa v roce 1987 jsem bydlela tři roky v Západním Berlíně. Po roce si mě předvolala kontrarozvědka. Ukázali mi fotku muže a notes. Bylo v něm mé jméno. Poradili mi, abych nechodila do lokálů s rumunským personálem. Měli podezření, že ten chlap přijel, aby mně zavraždil z příkazu rumunských tajných služeb.

Na jaře 1989 mne a mého tehdejšího muže Richarda navštívila má přítelkyně. Bydlela u nás. Jednoho dne se přiznala, že přijela na rozkaz Securitate, aby mě varovala, že pokud nepřestanu mluvit špatně o Ceauşescovi, tak mě odstraní. Sbalila jsem ji a zavezla na nádraží. Nechtěla jsem s ní mluvit.

Do Berlína jste přijela s matkou.

Bylo jí tehdy 61 let. Začátek byl těžký. Lekaly nás nejprostší věci: nepoužívaly jsme bankomaty, toalety na mince. V prvních dnech se mi zdálo, že jsem ve filmu. Pamatuji dobře čas strávený v přechodném táboře. S papírem, takzvaným oběžníkem, v ruce jsem chodila od dveří ke dveřím. Ve stanoveném pořadí. Na některých dveřích, za nimiž přijímali utečence, byly štítky: Já nic rozumět němčině. Němečtí úředníci je pokládali za vtipné. Nakonec jsem se stala číslem v seznamu uprchlíků.

Pamatujete si svůj první byt v Německu?

Pamatuji si spoře zařízené pokoje. Lekaly mě. Jako bych ztrácela půdu pod nohama. V Rumunsku bylo všeho málo, a proto jsme chtěli mít všeho co nejvíce. Na podlaze a zdech barevné koberce, stůl vždy uprostřed pokoje. To byl jakýsi opěrný bod.

A jak vypadá váš byt dnes?

Není v něm moc nábytku.

Elena Ceauşescu před svou smrtí v roce 1989 prohlásila: Miluji vás jako vlastní děti.

Dívala jsem se na to v televizi a brečela. Pohled na popravu je těžké vydržet. Ale zasloužili si to, dvacet let jsem Ceauşescovi přála, aby chcípl, ačkoli jsem odpůrkyně trestu smrti. Tehdy před popravou byl poprvé obyčejným člověkem a Elena ve svém šátku nakřivo také. Pomyslela jsem si – můj Bože, přežila jsem. On je mrtvý, já žiji. Plakala jsem i kvůli přátelům, kterých již nebylo.

V Rumunsku k nám přicházel každý den náš přítel. Stavební inženýr. V mých spisech, jež jsem po letech dostala, ten kluk vůbec není. Jeho jméno vyškrtli, jako by neexistoval. Posílal mi lístky do Berlína. Zapřísahávala jsem jej, aby toho nechal, bála jsem se o něj. Na posledním pohledu, který poslal několik týdnů před smrtí, napsal malilinkými písmeny jednu větu: Musím se občas kousnout do prstu, abych pocítil, že ještě jsem. Brzo poté jej nalezli oběšeného na záchodě. Bylo mu 28 let. Sousedé říkali, že slyšeli v noci výkřiky několika osob. Nikdo nepřišel na pomoc. V úmrtním listu stojí: sebevražda.

To po jeho smrti jste si koupila pohlednici s názorným postupem, jak se váže kravata?

Ano, a stále leží v zásuvce psacího stolu. Nemohla jsem ji nikomu poslat, tak moc se mi s ním spojuje. Myslela jsem, že když budu koukat na ten uzel, strach zmizí. Ale nezmizel. Dodnes se vyhýbám smyčce. V autobusech se nechytám smyčkovitých držadel. Jestli visí na věšáku nějaký kabát, na okamžik zpod něj vidím čouhat nohy. Naštěstí po chvíli mizí.