Jisté je, že nálepka fantasy na čtenáře moc nefunguje. A tak nakladatelské rozhodnutí nezaříznout ambice knihy Dámy z Grace Adieu a jiné povídky (přeložil Viktor Janiš, Argo 2009) Susanny Clarke nacpáním žinantního žánrového označení na přebal je více než moudré. Anglická prozaička fantasy sice píše, to má ale daleko do obvyklé řídké splácaniny s draky a nějakým tím vyvoleným.

Problém s vnímáním zmíněného žánru v Česku spočívá už v definici. Zatímco anglosaská literatura tak označuje všechnu fantastickou tvorbu bez příměsi sci-fi, u nás jsme se povětšinou scukli na příběhy meče a magie, které s upachtěnými zápletkami vykrádají Tolkiena. Příkladem budiž populární, na mladší cílená, eragonská trilogie Christophera Paoliniho – příšerný mix esencí Pána PrstenůHvězdných válek. To už je pro čtenářský dorost užitečnější schlíplý návrat ke kompjůtrům a pozvolnému alfabetickému cepenění mozku.

Susanna Clarke vypadá vedle podobných pop-fantasy autorů jako oukropek. O jejím Jonathanu Strangovi a panu Norrellovi se před dvěma lety psalo sice pochvalně jako o důstojné fantasy knize pro dospělé, ale knížka se teď líně povaluje ve výprodejích. Její sbírka povídek Dámy z Grace Adieu si podobný osud nezaslouží.

Spisovatelka ve svých osmi krátkých příbězích čerpá z pověstí, pohádek a své vlastní mytologie. Drze resuscituje vážené historické postavy, takže třeba aureola vévody z Wellingtonu pohasne vyprávěním o tom, jak si, chudák, neuměl poradit s politikou ani se sebou samým. Příběhy zasadila do reálného časového období, svůj vlastní fiktivní svět si nijak neidealizuje, anglická magie 19. století nebyla podle ní nijak úctyhodná, ale docela sebestředná záležitost. Mágové se tu nenechávají lákat na dobré skutky a s kouzly se obtěžují čistě pro své vlastní obohacení. Větší křivopáteřníci jsou už jen nevinně vypadající elfové.

Přiblížení zákonitostí smyšleného světa špinavosti (a rozmanitosti) světa reálného vypadá při čtení Dam jako pro fantasy dobrá cesta. Potvrzuje to ostatně i jiný autor – Andrzej Sapkowski (jeden z hostů právě začínajícího Světa knihy). Ten ve své sérii o Zaklínači skvěle rozrušuje žánrová klišé o jasně vymezeném dobru a zlu a namísto nabubřelého jazyka jsou jeho postavy jen kromobyčejně sprosté. Už kvůli těmto dvěma není dobré házet všechny fantasy knihy do jednoho magického vaku. I když mají tak ohyzdně nevkusné obálky a Christopher Paolini dokončuje další pokračování Eragona.

Text volně navazuje na článek Michala Šandy Invaze aneb O sci-fi, který vyšel v minulém Salonu.