Článek
Klíčem, kterým zamčený les odemknete, je báseň Neptejte se mě na marxistickou filozofii.
Moje město zní v hloubce / jak rozbitá kytara – / Věty v novinách, věty na schůzích / nesouhlasí s rasovým útiskem černochů / a předseda uličního výboru / odmítá bydlet v jedné vile / s cikánskou rodinou. // V Mladém světě se smějou módním návrhům od Diora / a mé spolužačky se ušklíbly, / když jsem si vzala šoféra z lásky. // Řekněte, proč pořád / hadrové babičky dojídají zbytky v automatech, / proč ještě jsou někde přitlučené cedule: // Je nebezpečné dotýkat se strun / i na zem spadlých.
Bývávala doba, v níž se s marxismem musel nutně nějakým způsobem vypořádat každý občan ČSSR. Věty na schůzích: schůzovalo se pořád, mnohde toho víc naschůzovali, než napracovali a po práci přišla ještě schůze er ó há. Uliční výbor, rozuměj zamindrákovaní práskači s všemocnou legitimací KSČ v zadní kapse tesilek zchlazující si žáhu na sousedech. Ten nejambicióznější z nich to dotáhl na předsedu s privilegiem ubytovat se ve vile zabavené odsouzeným nepřátelům socialismu. Hadrové babičky dojídají zbytky v automatech: smrduté tácy, aluminiové příbory, talíře se značkou RaJ. Hltalo se na stojáka, držkovka, plíčky, segedýn, a nebylo nic výjimečného, že si člověk poodešel k pultu koupit pivo a u jeho rozjedeného gulášku už za moment debužíroval někdo jiný. Pověstným automatem byla Koruna na Václavském náměstí. V nedalekém kině Metro zrovna promítali šlágr Kdyby tisíc klarinetů. O pár metrů dál člověk z davu vybočil a vešel do Violy.
Ovšem pozor! Viola, v časech, o kterých je řeč, nebyla ani náhodou ušlechtilá nuda. Je nebezpečné dotýkat se strun / i na zem spadlých – tohle riziko na sebe vzal Jiří Ostermann a v červenci 1963 uvedl premiéru pořadu Komu patří džez. Ano, bývaly časy, kdy se psávalo, jak se slyšelo. A slyšelo se jazz na určitých místech setsakra nerado a výše uvedená báseň by byla o několik let dřív klasifikovaná jako trestný čin. Zní to až neuvěřitelně, že byly časy, kdy se mocipáni obávali slov. Slov básníků.
Kolem Violy se záhy vytvořila komunita obdobně naladěných lidí. Kmenovými autory byli Václav Hrabě, Vladimíra Čerepková a právě Inka Machulková. Tento triumvirát bývá literárními teoretiky považován za českou variantu tzv. beatniků. Vrcholem této Violy bylo vystoupení Allena Ginsberga a současně předznamenalo i její konec. Ještě za Ginsbergova pobytu v Praze v březnu 1965 nešťastně umírá Václav Hrabě. Machulková mu věnuje tyto verše: Kdo mi tu umírá / když knížku dočítám / do konce nevěřím / že právě tenhle / on mi umírá / v knížce i v kuchyni / která je malej byt / plyn hoří fialky zapálené. S rezignací Ostermanna na post šéfa Violy v prosinci téhož roku se definitivně uzavřela divoká a podnětná éra této scény.
Machulková, ačkoliv měla vystudovanou vysokou školu a titul inženýrky, vystřídala kvůli svým nekompromisním postojům řadu zaměstnání, povětšinou podřadných, jako pomocná dělnice nebo závoznice. Básnicky se jí však daří. Po prvotině Na ostří nože stihla ještě vydat sbírku s exoticky znějícím názvem Kahúčú. Korektury k ní už dělala korespondenčně z exilu, kam odešla v září 1968.
Třebaže nový domov nalezla v Mnichově, nestala se členkou redakce Svobodné Evropy jako mnoho jejích kolegů básníků a spisovatelů. U koncernu Siemens pracovala v oddělení marketingu a informací, znovu se provdala, narodil se jí druhý syn.
Ovšem ani ona se neubránila fenoménu společnému všem emigrantům, a sice emigrantskému snu. Ten svůj zařadila do sbírky Kámen komediantů a dala mu název Ale byla to pražská dlažba. Potom se Inka Machulková na plných sedmadvacet let autorsky odmlčela. Nahlíženo z jistého úhlu se dá i tohle považovat za básnický počin. V roce 2006 se na literární scénu vrátila sbírkou Neúplný čas mokré trávy. Nyní tedy máme péčí editora Michala Jareše zpřístupněné i rané dílo této básnířky a já si sám pro sebe říkám, že udělalo dobře nakladatelství Host, a to dost.
Inka Machulková
Inka Machulková Zamkni les a pojď
Host 2009