Když člověk vidí vaše filmy, je zmaten. Když se jeden odehrává v Peru, dal by ruku do ohně za to, že ho natočili Peruánci, když se druhý odehrává v Mongolsku, už ví, že se prvně spletl a tvůrci musí být z Mongolska. A vy jste přitom z Belgie. Dovolte trochu banální dotaz, ale jak to děláte?


Jessica
: Asi je potřeba říci, že jsme se oba učili na dokumentárních filmech, až když jsme se dali dohromady, začali jsme točit i hrané. Možná proto ten důraz na autenticitu.

Peter: Přechod k hraným filmům byl naprosto přirozený, chtěli jsme snímky stavět na emocích, protože skrz ně se snáze sdělí, třeba v jakých podmínkách nedaleko dolů s přebytkem jedovaté rtuti žijí Peruánci někde v Andách. Mezi dokumentárním a hraným snímkem však zas takový rozdíl není, objektivní pravda stejně neexistuje.

Z filmu Jessiky Woodworth a Petera Brosense Altiplano (2009)

Z filmu Jessiky Woodworth a Petera Brosense Altiplano (2009)

FOTO: Febiofest

Jessica: Hodně se nás dotklo, když jeden novinář napsal, že se na svět díváme evropskýma očima. Snažíme se o přesný opak. Vždy trávíme v místě natáčení několik měsíců až let, snažíme se místním porozumět nejprve skrz jejich hudbu, posléze se začínáme učit i jazyk. Multikulturalismus je pro nás faktem, kterému chceme jít naproti. Ale nevěřil byste, jak je třeba mongolština náročná i ve srovnání kupříkladu s čínštinou. Nicméně v průběhu samotného natáčení jsme už oba mluvili plynně.

Peter: První věta, kterou jsem od Mongolů pochytil, zněla: Došel nám toaletní papír. Vy se smějete, ale to byla realita devadesátých let. Dlouhé stadium přípravy je samozřejmě náročné i finančně, takže jsme si pro všechny případy založili v Belgii, v krásné vesničce – ano, i v Belgii jsou krásná místa – penzion. Přímo v našem domě. Nabízíme teda jen dva pokoje: první se jmenuje po Pasolinim a druhý po Almodóvarovi. Lynche jsme vzhledem ke klientele raději vynechali. Ale teď se nám snad daří, oba naše poslední filmy uspěly na mnoha festivalech, takže i náš dvoupokojový penziónek jsme na čas mohli zavřít.