Ahoj, jsi on-line?

Jsem, kde bych byl.

Že bych ti ještě teď v noci pinknul úvodní otázku. V nakladatelství Argo ti zanedlouho vyjde nová kniha Pravidla směšného chování. Mimo jiné je tam i scéna, jak jsme spolu onehdy čekali na Žižkově, až otevřou restauraci U Vyndanejch. Do hospody spolu chodíme, ale rozhovor musíme udělat po e-mailu. Proč?

Protože nemám diktafon, a pokud vím, ty taky ne. Jeden mám, ale ten bere spíš zvonění tramvají, hluk kavárny, hovor od vedlejšího stolu, jenom toho, o koho jde, není slyšet vůbec. Takže se hrbíme u monitorů, kde bychom se hrbili, i kdybychom ten rozhovor nedělali. Kolik hodin denně u něj sedáváš?

Momentálně je 23:45, přijel jsem domů z Proseku od kamarádky a hned se hrnu k počítači. Když to vezmu pozpátku, osm hodin v práci a před tím ráno hodina u snídaně. Klávesnici mám samý drobek, a když mi kvůli tomu přestane fungovat nějaké písmeno, přicházívá na mne okamžik prozření a říkám si, jestli by nebylo lepší prodávat ryby někde na trhu v Casablance. Ty na tom s časem stráveným u PC budeš ještě o chlup hůř. To mi pověz, kam jsme se to dostali?

Mně přijde, že svět filtrovaný přes web je přece jenom o chlup přijatelnější. Nějak si neumím představit, kdyby to PC neexistovalo, co bych dělal, kam bych šel. Oč je tenhle způsob života míň zajímavý než prodávat ryby v Casablance? Co ti chybí?

Obrazně řečeno strkanice na tom tržišti, chutě, vůně. Relativně komfortní život u PC je plochý jako monitor. Dvojrozměrný, a pokud se vůbec dá o třetím rozměru mluvit, je jím samota. Venkoncem hrdinové tvých knih jsou většinou osaměle žijící chlápci s neuspokojivými osobními vztahy. No a potom když někdy náhodou vstanou od počítače, jsou ze skutečného světa úplně vyplesklí.

Samotu právě vnímám jako komfort. Spoléhám na to, že jsem se nespletl, že samota má smysl, jakkoliv by nebylo od věci mít v záloze aspoň jeden třírozměrný vztah.

Hele, pojďme radši pryč od tohoto tématu. Začnu z jiného soudku: nejsi autorem, který by se hnal za bůhvíjak sofistikovaným příběhem. Pro mne je krása tvých textů v něčem jiném. V tom, jak jsou vystavěné, v architektuře vět.

Nebylo by pro čtenáře zajímavé, abychom si tu vzájemně leštili kliku, ale nápodobně. O tom bys mi mohl říct něco ty, proč tě nezajímá příběh a co vlastně psaním sleduješ. U mě je to jednoduché – konstruovat děj mi připadá jalové, je toho všude plno. Jsou to lži. Detektivky, mystika, šifry všech možnejch mistrů a mágů – spotřební nuda. Mě zajímá literatura, která má potenciál bigbítovýho koncertu, maximum emocí na minimální ploše. Netvrdím, že takovou dokážu psát. Tvrdím ale, že všechny ty píčoviny, co jsou jich plné pulty, neznamenají nic proti jedné dobré básni od Wernische.

:).

Smajlík, vida ho. Vyslanec ďábla, vybízející lidi ke smíchu, který jim dává zapomenout na vše ostatní.

Sorry, jenom jsem potřeboval drobet času, abych zformuloval další otázku. Teda spíš domněnku. Pravidla směšného chování vnímám jako uzavření tvých témat. Nejen Rodičů a dětí, ale i ostatních předešlých.

Ono je to tak – dal jsem rukopis poslední knihy přečíst Janu Čulíkovi, protože vím, že si nebere servítky. A on mi napsal, že kdyby to byla moje první kniha, byla by fajn, ale takto že musí konstatovat, že se už velmi opakuju, a že se mu zdá, že jsem na konci. Když jsem se z toho brutálního verdiktu, o který jsem si řekl, vzpamatoval, došlo mi, že jsem to tak chtěl – poslední knihu na stará témata, ale co možná stručnou a dobře napsanou, žádná z těch předešlých podle mě dobře napsaná není. Co bude dál, nevím. Na konci ale nejsem, tím jsem si jist.

Pokud mě paměť neklame, nikdy jsi neříkal, že létáš na parakřídle. To bych si rozhodně pamatoval a najednou máš celou první třetinu knížky z ptačí perspektivy. Z mekky paragliderů, z kopce Raná, se hrdina knihy spouští dolů, nabere vítr a sviští nad Lounskem. Souvisí to nějak s tvou zálibou v letadlech?

Letadla mě spíš zajímají z technického hlediska, fascinuje mě, jak rychle jde vývoj dopředu. Před sto dvaceti léty mnoho seriózních odborníků pochybovalo, že je vůbec možné létat na vehiklu těžším vzduchu, a dnes se sériově vyrábějí stroje létající trojnásobnou rychlostí zvuku. Jsme na prahu éry létajících robotů, kde pilot sedí v maringotce a kvrdlá joystickem. Vektorovatelné trysky umožňují letounům jakýkoliv manévr včetně stání na místě, kotoulu, couvání. Existují tak malá průzkumná letadélka, že jsou k nerozeznání od obyčejné vážky. Inteligentní pumy (protože ty k tomu svinstvu neodmyslitelně patří) jsou schopné proletět barákem a trefit kachnu, kterou pečeš v troubě.

Kdežto já letěl na parakřídle jenom jednou, a ještě jsem z toho měl takové bobky, že jsem si to pořádně neužil.

Dost se mnou zacloumalo, jak de facto v celém druhém oddílu knihy popisuješ, jak tvůj táta umíral v nemocnici. Nemlich to samé jsem si prožil, když mi umírala máma. Jenom špitály jsou jiný, máma umřela na Karláku. Ale to, s jakou betonovou jistotou řekla, že umře, tuhle větu tam máš taky. Přestal jsem číst a najednou mi to zas šlo před očima, jako kdyby to nebylo před patnácti lety. Domníval jsem se, že jsem to vytěsnil z hlavy, ale ono ne.

Z mého pohledu je to trochu už ožvýkané téma, zatahovat do textů kamarády, využívat je vlastně. Vypomáhat si tím, co spontánně řekli, co já na to atd. Ale tady tě nešlo obejít, otec umřel opravdu tu noc, co jsme spolu byli na pivu, seděl jsem u něj předtím pár týdnů a potřeboval jsem si nutně vypláchnout mozek. Doktor odhadoval, že to bude ještě dva tři dny trvat, a přišlo to ten den.

Mně naopak zatahovat kamarády do textů nepřijde špatné. Teda pokud to není nějaká spekulativní prvoplánová záležitost. V knize Dopisy, kterou jsem loni napsal s Karlem Havlíčkem Borovským, zase vystupuje coby postava Hakl. Psal jsem to v době, kdy v kinech běžel film O rodičích a dětech a to jaro jsme chodili hodně na pivo a nějak to do té knížky prosáklo samospádem, a protože to fungovalo, nechal jsem to tam. Právě tak v Dopisech figuruje třeba i Kremlička, s kterým jsem zase chodil na ryby.

Tak ty jsi starej zkušenej fantasmagorik, tobě každý odpustí, když necháš obcovat Kremličku s Havlíčkem Borovským, u tebe to je čirá štěstěna, že tě navštěvuje takhle nestandardní inspirace. Já se chtě nechtě držím toho, co se buď stalo, nebo se mohlo stát, nebo se nestalo proto, že jsem něco podělal.

A propos, vídáš se ještě někdy s Kahudou?

Včera jsme byli na procházce u Hameráku na Spořilově, však jsem tě zval, ať se přidáš. Chodili jsme po zlatých pláních, viděli marťanská města, mechem potažené staleté sady, vymlaskli láhev moldavského koňaku, povečeřeli ve sporťáckém baru vedle svítících nafukovacích hal. Dneska ráno jsem byl na Spořilově znovu, četl jsem v místní knihovně žákům z protějšího gymnázia. Paní Zavázalová, co v té knihovně pracuje, mi říkala, že ty nádherné staleté sady nad sídlištěm mají zplanýrovat a postavit místo nich bytovky. Kdybych měl vyjádřit, co v rámci té zprávy cítím, potřeboval bych samopal a adresu co největšího počtu developerů. Vývoj bych tím nezastavil, ale byla by to účinná forma občanské neposlušnosti.

Třetí část nové knihy se odehrává v dunajské deltě. Před čtyřmi léty jsi mi navrhoval, abych tam s tebou jel. Lákal jsi mě na kapitální úlovky štik, ale nakonec z výpravy sešlo, protože jsem nenašel odvahu vlézt do nějaké vratké bárky, když neumím plavat. Poslal jsi mi dokonce dost podrobnou mapu těch nepřehledných ramen a i z tvého dalšího povídání bylo znát, že víš, o čem mluvíš.

V deltě jsem byl mockrát, škoda žes nejel, to se dá těžko vylíčit. Něco mezi Zemanovou Cestou do pravěkuVynálezem zkázy. Štiky tam nejspíš budou brát míň a míň, protože je delta rok od roku zasviněnější odpadem, starým železem, sinicemi, ale k jejím hlavním výhodám pořád patří, že tam za celý den, když máš kliku a netouláš se po hlavních kanálech, nepotkáš turistu.

Popisuješ, že štika při zabíjení, když jí vrazíš nůž do páteře, zachrčí. Kolik já zabil štik a nikdy jsem si to neuvědomil, neverbalizoval si to, dokud sis to u mne neověřoval.

Že chrčí, vím, protože jsem to zažil, ale ne vždycky můžeš věřit tomu, co ti mozek servíruje jako vzpomínku. Tak jsem si to u tebe, ostříleného rybářského predátora, potřeboval ověřit.

Taky jsi chtěl, abych ti řekl výraz pro starou ojetinu – kraksna, šunka, nic tě neuspokojovalo a v ten moment mi došlo, že asi nepíšeš lehce, že se s textem musíš dost mordovat.

To šlo na vrub hysterie den před odevzdáním textu, tam jeden naseká nejvíc chyb v touze to ještě nějak vylepšit, dozdobit. Lehce nepíšu, každou větu montuju a přemontovávám tak dlouho, dokud k ní necítím dokonalou nenávist. Teprve v tu chvíli vím, že je hotová, že ji mám nechat tak.

David Novotný a Josef Somr ve filmu O rodičích a dětech (2007) režiséra Vladimíra Michálka. Mimochodem legendární dětská prolézačka Sputnik (v pozadí) už na onom místě nestojí, nesplňovala normy Evropské unie.

David Novotný a Josef Somr ve filmu O rodičích a dětech (2007) režiséra Vladimíra Michálka. Mimochodem legendární dětská prolézačka Sputnik (v pozadí) už na onom místě nestojí, nesplňovala normy Evropské unie.

FOTO: Bioscop

Co je v tom psaní za magii? Člověk sedí u PC a potí ze sebe slova a to je krom vzácných okamžiků, kdy tzv. pámbů nebyl doma, čiré utrpení. Potom kniha vyjde a zjistíš, že recenzenti nepochopili nic. Ani houf fanynek spisovatel nemá. Přesto to člověk podstupuje znova a znova. To mi řekni, v čem to je.

Zvenku psaní vypadá jako blazeovaná samotářská hra, ale uvnitř jde o víc než o život. O víc. Nejde od toho odejít, musí se to mořit, až se to vymoří a zbyde lehká pěna, nic víc, hotová samozřejmost. Uvnitř je nějaká potence, cíl, cosi optimálního, vzorec bytí, který se člověku nikdy nepodaří zformulovat bez chyb. Byl by v tom ale ďas, aby se to nakonec nedostalo samo k sobě. Ještě nikdy se mi to nepodařilo, ale pokaždé jsem blíž a blíž. Není co zvažovat, tak to musí být. Musíš všechno kolem sebe zkurvit, všechny zahnat, znechutit, odříznout, sám sebe znemožnit, a to je teprve základ. Pak se teprve začneš přibližovat ke smyslu psaní. Hele, Michale, už se mi to míhá před očima, promiň, jdu hodit šipku do peřin.

Nechoď.

Jsem utahanej z toho včerejšího koňaku, z těch gymnazistů dneska, vlastně včera, koukám, že je 1:36, a z marnýho shánění práce během posledního kvartálu. Nemohli bychom to doklepnout zejtra?

Jestli vypneš PC, s kým doklepu tuhle noc?

S Michalem Šandou přece. Nebo zkus Spider Solitaire.

Solitaire mastím v mezičase od rána do večera. Možná si dám Google Earth a mrknu se do dunajské delty. Nebo že bych si rovnou zarybařil a na Youtube si pustil zdolávání nějaké kapitální štičky?

A co F1?

Jezdit formuli v tuhle hodinu znamená dát se všanc americkým spratkům, proti jejich joystickům nemám s šipkami na klávesnici šanci. Dám si raději Google Earth a mrknu se konečně do dunajské delty.

Delta je teda asi lepší... Znám kluka, co je ve formulích v první desítce nejlepších jezdců ve střední Evropě. V reálu se živí jako messenger, nemá stálou holku a nevede skoro žádnej osobní život, protože celý měsíce sedí v kokpitu a řítí se do zatáček. To je jako s tím psaním, nikdo tě k tomu nenutí, ale jak mu propadneš, nezbývá ti než řadit a kroutit volantem, jak nejlíp umíš.

Emil Hakl:
Pravidla směšného chování
Argo 2010

obálka Emil Hakl: Pravidla směšného chování

FOTO: Archív nakladatelství Argo