Markéta Pilátová: Urvi tu pozornost

Svět knih je plný žraloků. A taky velryb. Velkých ryb. Každý rok si přijedou zaplavat do velkolepého skleněného akvária, do Lipska na knižní veletrh. Plavou v něm tiše, poklidně a decentně oblečené (ty opravdové velryby), nebo dravě a jednoznačně (žraloci) a vůbec si nevšímají čtenářského potěru, fanoušků knih, stánků s asijským či párkoidním občerstvením a lhostejně míjejí poněmecku úhledně nakrájené ananasy v průhledných kelímcích.

Jsou na lovu. A my taky. Pisalky a pisálkové z roztodivných evropských luhů, hájů a pracoven. Přijeli jsme, abychom na největším evropském svátku autorských čtení, na doslova velkém trhu, veletrhu, předvedli své zboží. A především, abychom se svými kousky zalíbili potenciálním žralokůmagentům, nebo oněm velkým poklidným rybám-vydavatelům, kteří se sem sjíždějí s šik kufříčky na kolečkách a srolovanými Zeity nebo Timesy v rukou.

Prodírám se tlačenicí lidí a ze všeho nejvíc si připadám jako v buenosaireském metru. Knih a překladů a čtení a čteček chtiví lidé se různě srocují, proudí a strkají do sebe a skleněnými tunely se přemisťují z haly do haly. V jedné umělohmotné napůl otevřené kóji, v oddělení dětských knih usilovně cosi čte drobná stařenka v zelenkavém svetříku. Usazená na vysoké židličce, vypadá jako vysušený papoušek. Má zarputilý výraz, kterému tak rozumím. Taky mě to čeká. Urvat kus pozornosti na proudícím, tekoucím, tepajícím davu.

Čtení na lipském veletrhu je adrenalinový sport. Na to, aby člověk představil svou knihu, má přesně půl hodiny, ani o ťuk víc. Kdo přetáhne, je největší padouch. Překladatel do němčiny Mirko Kraetsch je tátou nás všech z české družiny. Přeložil úryvky, hlídá se svými stříbrnými stopkami čas a všechno má v merku a pod palcem a teď je na pokraji nervového zhroucení. Čtení a moderování má totiž na vteřiny promyšlené, jenže před námi má vystoupení holka s růžovými vlásky, ofinkou a piercingem vetknutým do špičatého nosíku. Monotónně čte a nonšalantně přetahuje svůj čas, krade ten náš a nedá se vystrnadit. Mirko protestuje, dívka však s kamennou tváří pokračuje dál. Čte o tom, jak v kuchyni někdo pije kávu a jak v koupelně kape voda z kohoutku. Nesmírně dlouhých patnáct minut.

A pak už to jede, Mirko se chopí slova, já čtu česky, on německy, supr, čupr. Na konci k nám zamíří francouzská nakladatelka a ptá se, jestli už jsou práva do francouzštiny zamluvená. Dělám, že musím přemýšlet, cože za neznámou zemi je ta Francie, vypočítávám, že jako do portugalštiny, španělštiny a polštiny jsou práva zadaná, kouknu na Mirka, no jo, tak ta fránina by mohla být volná, že jo… Ale myslím, že mi na to ta paní neskočila, byla z velkého nakladatelství a o handlování s pisalkami ví své.

Markéta Pilátová

Markéta Pilátová

FOTO: Jiří Sobota

Na českém stánku je celé čtyři dny velké rojení. Postáváme tady, srkáme kávu, mluvíme o agentech, s agenty, o literárních cenách, nakladatelstvích, kde mají nejlepší párky a kde ananas, a večer se klátíme domů zpití literaturou. V Česku se pak na všech stránkách deníků zubí Karel Gott. Bůh té pozornosti i na knižním veletrhu totiž urval se svou biografií nejvíc. Bledá závist.

Kateřina Tučková: V Rákosníčkově rybníčku

Po čtyři dny probíhal v Lipsku jeden z největších a nejvýznamnějších knižních veletrhů. Zní to naddimenzovaně, ale je to tak. Rozsahem je veletrh bez nadsázky neprochoditelný, významem takřka nezastupitelný. Zatímco na podzim ve Frankfurtu je zájem upřen na trh a knihu jako produkt, Lipsko je obestřeno atmosférou knih jako posvátných schránek pro umění slova. A na spisovatele, kteří umění slova dávají konkrétní podobu.

V průběhu prvního jarního víkendu jich předčítaly stovky ve čtyřech rozlehlých halách Messe, v restauracích, kavárnách, do nočních hodin v barech, ale i na ulicích. A mezi nimi i šestice autorů vyslaných Světem knihy a českým ministerstvem kultury, a to na pódiu pistáciové barvy, které se choulilo mezi trojicí stěn stejně barevných. Jako v Rákosníčkově rybníčku, tak byla naše stage útulná. Sledovalo nás kupodivu početné publikum, leckdy pozorně, leckdy s neudržitelným poklimbnutím, ale téměř v polovině případů ve fantastických kostýmech. Tuhle na mě z publika koukala malá mořská víla, kosmonaut nebo Shrek. Pravda, v davu pomalu postupujícím ke kýženým stánkům (a těmi byly bohužel i zde stánky s hot dogem) způsobovala křídla víly na chůdách trochu nepohodlí, atmosféru ale zpříjemňovala. Není to skvělý nápad, vpustit do areálu zdarma návštěvníky, kteří se převléknou do maškarních kostýmů? Vždyť za masopustem se teprve zavřely dveře!

Lipský knižní veletrh v roce 2010

FOTO: Dana Blatná, nakladatelství Host

Přemýšlela jsem během těch dnů, co přesně odlišuje veletrhy a festivaly literatury od veletrhů výtvarného umění, což je obor, v němž pracuji. Zatímco na podobné akci výtvarného charakteru panuje obvykle konkurenční nálada blížící se až určité krvelačnosti umělců, kteří jsou na první pohled schopni odhadnout, kdo by mohl být s nimi (tzn. s jejich výtvarným názorem) a kdo by mohl být proti nim, v rámci prezentace umělců slova panovala v cizím prostředí kolegiálnost, ba dokonce až rodinná atmosféra. Nikoliv ta z románů Petry Soukupové, nýbrž ta ideální, při jejíž představě na člověka dýchne dopečená bábovka nebo odzátkované pivo u televize, to záleží… Je to nezbytností faktu, že výtvarné umění musí vytvořit proud, aby získalo respekt, kdežto literáti nikdy proud v pravém slova smyslu netvoří? Je to proto, že výtvarníci snižováním významu jiného uměleckého proudu vyzdvihují svou verzi tvoření? Je ten fakt motivován penězi, jež v rámci většího množství výtvarných artefaktů kolují na uměleckém trhu ve větším měřítku a širším personálním rozpětí? Ale není to zavádějící představa? Vždyť sama vím, že leckterá výstava je komerčně srovnatelná s vydáním básnické sbírky a že monografie žádného českého výtvarníka nikdy nezažije to, co se v Lipsku přihodilo biografii zlatého hlasu z Prahy. Vždyť kvůli Karlu Gottovi byl nakonec český literární stánek jako jediný (!) skoro srovnán se zemí. Fanynky šílely.

Na to, čím se atmosféra výtvarných a literárních akcí tak liší, jsem nepřišla, nicméně dojem zůstává. Dojem kolegiality, která nebyla vymíněna faktem, že jsme zástupci minoritní jazykové oblasti. Která byla prostou skutečností a odrazem toho, že všichni spisovatelé, překladatelé, nakladatelé, organizátoři svůj obor respektují a jsou si vědomi, že jeho hybatelem může být jediné: spolupráce. Ostatně proto se podobné akce konají.