Ano, patřím k těm, kdo se s oblibou zastaví v mlíčňáku, řeznictví, pekařství nebo nějakém honosnějším podniku, jemuž se podařilo včas pochopit, v jaké oblasti na českém trhu poptávka nikdy nevysychá. Ráno si pochutnávám na široké nabídce čerstvých kousků a večer kupuji zbytky za poloviční cenu.

Chlebíček jím za odměnu po zkoušce, jako náplast, když se něco nevyvede, a taky s oblibou cestou domů, protože vím, že do večeře bych hlady nevydržela. Ukusuji jej na stojáka nebo se v lehkém předklonu prodírám davy na své chlebíčkové cestě zručnosti, při níž je hlavním cílem nezapleskat si kabát majonézou a neupustit na zem ani kousek vajíčka nebo nedej bože kyselou okurku.

Nejsem sama, kdo se sklání nad prosklenou vitrínou, aby si z té barevné krásy vybral nejlepší kousek. Starší chlapi obvykle odcházejí s klasikou, kde na bramborovém salátu trůní půlka vařeného vejce. Mladíci, kteří mají hluboko do kapsy, kupují druh bohatě postrouhaný sýrem a levným šunkovým salámem nazvaný příhodně Student, mladé asistentky ředitele berou jeden s kozím sýrem pro sebe a s rostbífem nebo kaviárem pro šéfa. Úspěšné podnikatelky si pochutnávají na lososovém a vitální důchodkyně si zajdou na šunkový a nebo na lázeň.

Já je miluji všechny, i ten s oschlými rohy, který někdo jen lehce potřel margarínem a položil na něj tři plátky rajčete. Vypovídají něco o našem švejkovsky rozmlsaném dobráctví, o tom, že chceme mít možnost volby, ačkoli si ve finále stejně vždy dáme „ten svůj oblíbený“. Navíc jsou dokladem toho, že nám skutečně není vlastní ta módními ikonami věčně oplakávaná ležérní elegance a už vůbec ne upjaté puntičkářství. Právě naopak si libujeme ve svém lehce umaštěném stylu. Co bychom si tedy počali jinde?

V Německu vám na cestu do ruky vrazí suchý preclík. Fajn, máte sice jistotu, že se ničím nepokecáte, ale to má být život? Čistý, suchý a bez majonézy? Ve Francii pro vás obkrouží obrovskou plotýnku vynikající tenoučkou palačinkou, kterou naplní něčím ušlechtilým, a vy ji stejně ušlechtile musíte vtěsnat do svých neušlechtilých útrob. A italská pizza? To už je skoro celé jídlo. Švýcarský raclette si zase víc vychutnáte, pokud u něho v klidu posedíte.

Snad jedině malinké pytlíky smažených lupínků, které prodávají všude na ulicích v Jihoafrické republice. Ty jsou ale zase moc umělé a bez nápadu. Navíc na těch ulicích s brambůrkama docela často někoho okradou, nebo rovnou sprovodí ze světa, a to je lepší nechat si zajít chuť. Kdepak, nelákají mě ruské pirožky, španělská sušená šunka ani belgické pralinky, nemám chuť na sushi ani na kobylky na špejli. K našinci zkrátka patří chlebíčky a ty seženete jen v Čechách a na Moravě. A ačkoli můj návrh zapsat je do seznamu kulturního dědictví patrně neprojde, měli bychom si svých šunkových a hermelínových vážit a nad těmi nadcházejícími volbami a případnými emigracemi se raději ještě zamyslet. Ať neskončíme se zkaženým žaludkem.