Milan Kundera inspiruje v mnoha ohledech, mimo jiné jako člověk, který se snaží uměleckou tvorbou dojít k porozumění politice. Mimořádně podnětná je jeho úvaha o řecké tragédii a jejím smyslu pro politiku – v jednom z esejů vydaných v knize Rideau (Opona) říká: Osvobodit velké lidské konflikty od naivní interpretace, která v nich vidí pouhý boj dobra se zlem, pochopit je ve světle tragédie, to byl nesmírný výkon ducha; odhalil fatální relativitu lidských pravd; naučil člověka být spravedlivým k nepříteli. Řeckou tragédii považuje za jeden z největších výdobytků a atributů evropanství. Umožňuje nám chápat velké lidské konflikty jako tragické střety pravd a brání nás před falešnou, leč přirozenou iluzí o neomezenosti naší vlastní pravdy a dobra.

Kundera se však současně obává, že dnes pod vlivem apokalyptických hrůz 20. století už nejsme schopni pochopit tragično těchto konfliktů a chápeme je jednoduše jako střety dobra se zlem. Nechceme nepřítele chápat, chceme ho zničit. Vracíme se tím do předtragické iluze falešných morálních jistot. Tato iluze se však sama podílí na konstituci zla, vůči němuž pak vedeme svá tažení. Proto Kundera říká: Tragično nás opustilo; a v tom je možná ten skutečný trest. Co tedy tragično politice přináší? Co s jeho odchodem ztrácíme? Jak ho znovu objevit?

Pravda v Thébách

Kundera svou představu o tragičnu opírá o Hegelovu interpretaci Antigony. V této Sofoklově tragédii přichází hrdinka o své bratry Polyneika a Etheokla, kteří se navzájem zabijí v boji o vládu nad Thébami. Nový vládce města Kreón přikáže, že Polyneikos nesmí být pohřben, protože se v boji spojil s Atéňany, čímž se dopustil nejvyššího možného zločinu – zrady obce. Antigoně však sesterská povinnost i boží zákon ukládají bratra pohřbít. Nakonec dává přednost povinnosti vůči bratrovi před povinností vůči obci, tělo pohřbí a zaplatí za to životem. Kreón, který ve jménu zákona obce Antigonu odsuzuje, je bohy tvrdě potrestán ztrátou syna i manželky.

Hegel Antigonu vysoko vyzdvihuje. Vidí v ní střet dvou proti sobě stojících zákonů, který narušuje neproblematickou reprodukci zažitých pravidel a pravd. Tragédie nám neříká, kdo měl pravdu, kdo byl dobrý a kdo zlý. Antigona i Kreón měli každý svou pravdu a každý z nich hájil určité dílčí dobro. Nelze zde rozlišit hrdinu a padoucha. V tom je podstata řeckého tragična. Tragický střet prolamuje samozřejmost společenského uspořádání, které do té doby ovládá mýtus a vůle bohů. Ukazuje lidské jednání jako výsledek bolestivého konfliktu, v němž se uplatňuje svobodná lidská vůle a který volá po rozumovém ospravedlnění. Proto je tento střet podle Hegela významným momentem evropské dějinnosti a filosofie.

Jiří David: Tragično a politika 2, počítačová grafika, leden 2010, exkluzivně pro Salon

Jiří David: Tragično a politika 2, počítačová grafika, leden 2010, exkluzivně pro Salon

FOTO: Jiří David

Co se stane s postavami řecké tragédie, když je tragično vystřídáno bojem proti zlu? Antigona se může proměnit na kladnou hrdinku, která hájí svá práva proti zlu státní moci. Ale i z Kreonta může být pozitivní hrdina bránící veřejný zájem obce před individuálním sobectvím. Můžeme si vybrat, jak svůj morální kompas nastavíme. Když dramatik Jean Anouilh uvádí v okupované Paříži svou Antigonu, dokáže oslovit jak odboj, který se ztotožňuje s hrdinkou, tak i nacistické cenzory, kteří se zhlédnou v Kreontovi. Mezi těmito dvěma čteními se však vytratí vlastní tragično. V momentu boje na život a na smrt má snad tento ústup od tragična svůj smysl. Ve válkách čelíme nepříteli, jehož musíme zničit, abychom sami přežili. Nicméně neobjevují se právě v těchto mezních stavech mezi nepřáteli pouta „solidarity otřesených“ (Jan Patočka), která toto nepřátelství relativizují? Ústup od tragična jde opačným směrem. Nepřítele vytváří a absolutizuje. Pokud nás tragično zcela opustí – jak se obává Kundera –, propadáme věčnému boji domnělého dobra s domnělým zlem, který žije sám ze sebe. Z každého společenského sporu se snadno stává křížová výprava vyvolávající protivýpravy.

Ztráta tragična v politice

Ztráta tragična poznamenala i americkou zahraniční politiku. Už v šedesátých letech vedou přední američtí historici spor o studenou válku, v němž se slovo tragédie skloňuje poměrně často. Revizionistický historik William A. Williams v knize Tragédie americké diplomacie tvrdí, že Američané jsou ve své zahraniční politice často vedeni ušlechtilými úmysly, jelikož však mají pokřivené představy o světě i o sobě samých, jejich kroky vyvolávají odpor a v konečném důsledku původní ušlechtilé záměry znemožňují. Ke studené válce pak dochází i vinou americké politiky. Blíží se to řecké tragédii. Neštěstí nepochází z amerického zla. USA hájí svou představu o dobru podobně jako Kreón či Antigona.

To odmítá obhájce oficiální politiky Arthur Schlesinger mladší i významná část amerických historiků. Schlesinger slovem tragédie označuje studenou válku jako takovou. Soudí, že byla tragédií „křesťanskou“, kde divák lituje, že „tomu tak bylo, když tomu mohlo být jinak“, a nikoliv tragédií „řeckou“, kde si divák povzdechne: „Škoda, že tomu tak muselo být!“ Podle Schlesingera k ní nemuselo dojít, pokud by se Sovětský svaz choval rozumněji. V křesťanské tragédii jsou role jasně rozděleny a rovněž je jasné, že USA stojí na straně dobra.

Novou sílu získává tento pohled s koncem studené války. Křesťanská tragédie nakonec ústí do happy endu. Americké dobro vítězí nad sovětským zlem. Hrdina Reagan triumfuje nad Říší zla, kterou se nešťastník Gorbačov marně pokouší reformovat a zachraňovat. V praxi se toto popření tragična naplno projeví za George Bushe mladšího, kdy se odkazy ke zlu a k americkému boji proti němu stávají běžnou součástí politického slovníku. Zlé teroristy nemá smysl chápat, nýbrž pouze ničit. Nejenže tato strategie nevedla k očekávaným výsledkům, ale také podkopala vlastní morální základ. Bushova válka proti terorismu v Iráku, Afghánistánu či Pákistánu nezaznamenala žádný úspěch, který by nebyl pouze chabou nápravou předcházejících chyb. Patrně více teroristů vytvořila, než jich zneškodnila. Navíc skandální zacházení se zajatci v amerických rukách zpochybňuje proklamovanou morální převahu Američanů. Tragično nás opouští a my padáme do krve a do barbarství.

Petr Drulák

Petr Drulák

FOTO: Archív Petra Druláka

Nový prezident Obama si je těchto úskalí vědom. Jeho životní zkušenost ho patrně otevřela vědomí tragična. Odmítá proto předchozí černobílá schémata, americkým rivalům přiznává právo na jejich pravdu a snaží se s nimi hledat společnou řeč. Leckomu však chybí falešná jistota Bushova morálního kompasu. I v české politice měl řadu příznivců. Před několika lety varoval člen české vlády před tím, že bychom se neměli pokoušet teroristy chápat, ale prostě přijmout, že jsou zlí, a podle toho s nimi jednat. Řada jiných uvažuje stejným způsobem o Rusku a Obamovi dnes vyčítají, že Česko a střední Evropu zaprodává.

V českém veřejném prostoru se však již nějakou dobu vede jiné, leč související tažení – proti komunismu. Pokud by se někdo domníval, že tato zkorumpovaná zemička s nefunkčním politickým systémem, třebaže začleněná do EU a NATO, čelí dvacet let po sametové revoluci závažnějším problémům než rudé hrozbě, čeští antikomunisté ho budou přesvědčovat o opaku. A když ho nepřesvědčí? Prohlásí ho za komunistu. Pokud nejsi na straně našeho dobra, pak jsi zlý. To se stalo před nedávnem Václavu Bělohradskému. Když ve svém eseji Proč nejsem antikomunistou (Právo, 4. 7. 2009) odmítl zjednodušující agresivitu antikomunistického diskurzu, zařadil ho nejmenovaný pravicový týdeník mezi komunistické pohrobky. Tragično nás opouští a propadáme hlouposti.

Rozumět tragédii

Možná má samotný odchod tragična z našeho světa povahu řecké tragédie. Možná ho nemůžeme zastavit a budeme trestáni krví, barbarstvím a hloupostí. Přesto má smysl se o to pokusit a snažit se tragičnu, a tím i politice, lépe porozumět. Můžeme si například klást otázky, které domnělé protiklady dobra a zla neomílají, nýbrž překonávají. Pokud se skutečně chceme vyrovnávat s komunismem, nepomohou nám otázky po tom, co všechno tu komunisté natropili. Na to si česká společnost již odpověděla před dvaceti lety odsouzením totalitního režimu. Soupisy komunistických zločinů mohou být badatelsky zajímavé, našemu dnešnímu porozumění však nepomohou.

Nabízejí se však jiné otázky. Proč Češi po válce komunisty masově volili? Proč se téměř nikdo nechtěl vracet do politických pořádků dnes tak oslavované první republiky? Jak to, že si režim udržoval legitimitu v období svých největších zločinů v padesátých letech? Jak to, že i mezi kovanými stalinisty byla řada slušných lidí s nejlepšími úmysly?

Porozumět tragičnu vyžaduje ale víc než jen hledání nepříjemných otázek. Klade i určité nároky na způsob odpovědi. Chápat tragično není jednoduché, vyžaduje to pojímat a rozvíjet dvě vzájemně se potírající pravdy. Naše racionální myšlení je však uvyklé pouze pravdě jedné. Karteziánský ideál jedné pravdy zakládá moderní vědu a slaví úspěch při dobývání přírody. Tváří v tvář tragičnu však selhává.

Umění nabízí prostor pro uchopení tragična, který moderní racionalita nabídnout nemůže. Tragédii vždy nejlépe chápali umělci, zatímco filosofům a dalším badatelům zde připadá pouze role žáků. Hegel se Antigoně učí od Sofokla. To neznamená vzdát se naší racionality a zříci se významné části evropského intelektuálního dědictví.

Podle Kundery se moderní Evropa rodí s Descartesem a Cervantesem. Na jedné straně stojí filosof, který utváří naše pojetí rozumu a racionality, na druhé straně spisovatel, s nímž můžeme tuto racionalitu relativizovat. Potřebujeme obojí. Pokud se necháme vést pouze Descartesem, musíme z našeho chápání politiky vylučovat tragično a budeme za to trestáni. Pokud k politice přistoupíme také se Cervantesem, máme snad naději jí porozumět a trestu se vyhnout.