Řekli bychom, že takové strašení připomíná více dokonalý zločin, jestli to tak lze říct. Autora nemůžeme obviňovat, že používá laciné lekací triky, šponovanou hudbu a podprahové střihové efekty. Před vašima očima pochodují potrhané mrtvoly vyhaslých očí a zaschlé krve, které mají hlad, aby postupně ovládli celé plátno – pokud ne rovnou veškerý svět.

Těžko říct, jestli takové filmy Romera stále baví, když po Noci oživlých mrtvol přichází stále dalšími variacemi nekonečné války s mrtvolami našeho druhu. A rozvíjí své osudové téma. Sám autor tvrdí, že všechny jeho zombie filmy jsou politické, ačkoliv to v nich nemusí být explicitně řečeno.

Trest hladových

Jeho poslední snímek Survival of the Dead (lze přeložit jako Přežít mrtvé) byl uveden v šestašedesátém ročníku benátské soutěže a nyní se promítá na torontském festivalu. Dějová linie používá naivní psychologii žánrovek a mísí dva základní příběhové stereotypy. Jednak sledujeme postup „čety“, v maskáčích oblečené bojůvky, která se probíjí světem, nakaženým zombím virem, zatímco při této zkoušce odhalují svoje vnitřní slabosti.

Na straně druhé je atavistický konflikt dvou nesmiřitelných patriarchických otců dvou rodin, kteří se snaží sebe navzájem triumfovat a soupeřit o nadvládu nad starosvětským ostrovem, ležícím kdesi poblíž severoamerického kontinentu. Jako by právě jejich destruktivní konflikt způsobil probuzení hladových mrtvých a přivolal na Zemi trest za lidskou marnivost.

V Romerově novém zombie hororu jde především o konflikt mužské ješitnosti.

V Romerově novém zombie hororu jde především o konflikt mužské ješitnosti.

FOTO: 66. Mostra Internazionale d´Arte Cinematographica

Poučený divák si ale pohrává se všemi variacemi na politiku, jak ji jen může evokovat detailně zobrazované ničení zotročených zombie mezi dvěma nesmiřitelnými tábory. Jeden připomíná něco mezi zestárlým Johnem Waynem a strýčkem Samem, druhý zastydlého hippíka, který se dal na vraždění.

Můžeme v tom spatřovat stejně tak úzkosti západní duše z animální podstaty člověka či z hladového chudého Jihu, ne-li západní konzumní společnost, v níž jeden požírá druhého, aby mohl přežít a obstát (častý motiv amerických školních masakrů či asijských kybernetických vyvražďovaček).

Pomalovaní fanoušci

Stačí ani ne patnáct minut Romerova filmu, abyste pochopili, že příběh není tím, o co tu běží. Režisér vymýšlí především nejdůmyslnější způsoby, jak znovu oddělat namaskované umrlce – a je v tom docela vynalézavý. Ukáže, jak se může zombie s hadicí od hasičáku v puse rozskočit hlava, další shoří po zásahu signální pistole. Nejvíce pikantní vynález je ale uvazování umrlců řetězem ke kolíku, jako by šlo o divoké psy, a jejich chování v koňských stájích. Jen tyhle nemusíte krmit, lépe řečeno to moc nemá cenu.

Colin Farrell jako hollywoodsky střižený válečný reportér v Tanovičově filmu Triage.

Colin Farrell jako hollywoodsky střižený válečný reportér v Tanovičově filmu Triage.

FOTO: Toronto International Film Festival

To všechno ocenili věrní hororoví diváci a fanoušci, kteří na torontskou projekci přišli silně pomalovaní červenou i černou barvou (často nazí do půli těla) jako skutečně oživlé mrtvoly. Cesta v noci po chodníku hlavní torontské ulice Young street pak byla opravdu o strach.

A přesto po skončení filmu odchází divák už trochu nenasycený.

Romerova nostalgie

Každý z konceptů filmu jako žánrové hračky je závislý na určité době či společenském klimatu. A zombie filmy byly spojeny s Vietnamem a konfliktními náladami v Americe, které panovaly v souvislosti s návratem poznamenaných válečných veteránů z války. Ne náhodou Romero připomíná jakéhosi rozevlátého starého vojáka – kovboje. Z jeho kinematografie dnes zbylo spíše kouzlo nostalgie kdysi jednoduchých (a jaksi komicky nešikovných) triků nalíčených herců, kteří spojovali béčkové příběhy se šílenou estetikou počátku 70. let.

Dnešní skutečně zombie drama představuje spíše film oscarového bosenského režiséra Denise Tanoviče. Jeho Třídění (Triage) vypovídá příběh válečného fotografa Marka (Colin Farrell), který se vrátil z fronty jako zombie – nesoucí v sobě trauma, že svého nejlepšího přítele Daniela nechal zemřít. Ačkoliv jde o adaptaci knihy, zasazující děj do Kurdistánu v předvečer Husajnova chemického útoku, režisér mohl čerpat inspiraci i ze svého života. Jako bývalý válečný kameraman z Bosny o tom sám musí něco vědět. Film, který uvidíme brzy i v naší distribuci, uvádí citát: „Konce války se dožijí pouze mrtví“.