A dost, řekl si ekonom dobra Tomáš Sedláček, nechci už cenit slzy na halíře a úsměvy na centy a chce i v Česku vrátit ekonomii její filosofii, znovu nastolit hodnoty, obnovit etično v ekonomickém rozhodování. Tedy redefinovat užitek jako základní ekonomickou veličinu ve prospěch teze o větším štěstí uvědomovaném. Výsledkem se stala jeho kniha Ekonomie dobra a zla, vzápětí po vydání nejprodávanější titul většiny knihkupectví, přijetí recenzentů vesměs mimořádně kladné.

Autor pomocí pekařovské ankety sbírá, vypisuje a třídí, co si o ekonomii v lidském životě mysleli stoikové a epikurejci, co stanovuje Starý a co Nový zákon, jak to církevní otcové upravili, kde upravené přeměnili reformátoři, co ponechali a odstranili osvícenci a první ekonomové a co zbylo dnes.

Na první pohled značný užitek z toho. Metoda má však zásadní nedostatek. Je krásnou vlastností četby, popsanou poetickou funkcí textu, že každý čtenář si v ní nalézá jiný význam, a to i tehdy, vrací-li se ke stejné knize po dlouhé době. Myšlenkový svět v tu chvíli přítomného čtenáře, přesněji tedy čtoucího, je otevřenější vnímání a osvojování si textu tam, kde potvrzuje a řidčeji i kde zpochybňuje jeho vlastní intelektuální zkušenost. Je-li čtenář zároveň autorem, tedy má-li již v hlavě i vlastní námět, je z povahy věci zejména v očekávání myšlenek, které takříkajíc pozná.

A tu nastupuje základní otázka pro pochopení předností i omezení Ekonomie dobra a zla: V čeho prospěch autor píše? Co obhajuje? Čemu chce pomoci? Kniha přichází v průběhu postupující hospodářské krize, ve chvíli, kdy stávající ekonomický systém je zpochybňován snad nejvíce od pádu burzy ve třicátých letech minulého století. Ve chvíli, kdy v USA stát nuceně převzal celou řadu podniků, dalším poskytuje miliardové půjčky a dotace, ve chvíli, kdy dokonce zaměstnanci amerických továren několik svých podniků takříkajíc zespolečenštěli. V takové chvíli přichází Sedláček nikoli s převratným konceptem institucionální ekonomické reformy, dokonce ani ne se sžíravou kritikou systému Washingtonského konsensu, ale s apologetikou kapitalismu, mírně ředěnou nutností etických ohledů, pro něž našel v historických textech často rozporuplné či přímo zavádějící předpoklady.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

FOTO: ČTK

V neprospěch autora mluví například i jen letmý pohled do kapitoly o křesťanství, která začíná větou: „Soukromý majetek je pro Bibli přirozenou věcí, stejně jako svoboda nakládat s ním.“ Jaké to účelové čtení! Soukromý majetek je přirozený pro dobu vzniku křesťanství, pro historickou epochu a její státní a ekonomické zřízení, proto o něm Písmo hovoří přirozeně. Stačí však otevřít Nový zákon na kterékoli stránce, aby bylo jasné, že Ježíš skutečným křesťanům přikazuje všechno opačné než opatrování jakéhokoli vlastnictví: chce po nich odhodit dokonce i šat na převlečení a vydat se bosky za ním.

Na jiném místě píše autor: „Věnovat peníze lenochovi nebo opilci by mělo více negativních než pozitivních účinků,“ což vyvozuje z Listu apoštola Pavla Korinťanům. Nevím, odkdy je v křesťanském pojetí dar ekonomickým výpočtem kladů a záporů, měl jsem jej dosud za akt milosrdenství.

A konečně: největší střet Nového zákona, snad jediné místo, kde Ježíš křičí, nadává a sám užívá násilí, je když vyhazuje za flígr hokynáře, vyvolavače a veksláky z chrámu svého Otce. To má být důkaz, že i křesťanství ve své původní, nezheumerizované podobě – a autor se opírá nikoli o církevní praxi, ale o texty samé! – lze provozovat jaksi zároveň s čilým obchodem a spotřebou, co hrdlo ráčí, snad jen doplněnou o večerní modlitbičku? Nikoli. Přinejmenším původní křesťanská víra je v přímém rozporu s čímkoli obchodním či spotřebním. Naopak ukládá neustálé odříkání, skromnost, omezuje spotřebu na nejnutnější.

Takové zliberalizované křesťanství vyložené měšťáckými listy svatého Pavla, kde odpadá všechen radikální nonkonformismus, jak o tom píše Záviš Kalandra, zřejmě vyhovuje Tomáši Halíkovi, a proto Sedláčkovu knihu na obalu doporučuje. Jistě však tím nezíská současné „úřední“ křesťanství pro volný trh, neboť – jak věděl už Kierkegaard – získávat je není třeba, ve své vlažné praxi dávno podlehlo.

Tomáš Sedláček hledá u starých autoritu, ale k čemu ji bude potřebovat, není z jeho vlastních závěrů v textu jasné. Vždyť jeho neokeynesiánství je daleko mělčí než americký Nový úděl před druhou světovou válkou. Není zde ani slovo o sociálních nebo rekvalifikačních programech pro hrozící nezaměstnané, ani nezazní kritika vládních daňových reforem či naštěstí nezdařených pokusů zběsilého kabinetu privatizovat veřejné zdravotní služby včetně pojišťovnictví, školství, železnice – prostě všeho, protože neziskovost je hřích. Stranou je ponechána otázka daňového nastavení, nediskutuje se progrese ani rovná daň. A ovšem: za nejvýznamnějšího viníka krize je označen stát, který má podle lorda Keynese v dobách hospodářské konjunktury šetřit a vytvářet přebytky, aby je mohl v okamžiku krize spotřebovávat, a tím vyvolávat dodatečnou poptávku. Protože ale stát v USA jako v Česku v době vzestupu ekonomiky nešetřil, nemá teď z čeho ekonomiku sytit.

Kritika je oprávněná, ale neúplně až neupřímně působí vzhledem k tomu, že autor je makroekonomickým stratégem Československé obchodní banky – a o bankovním sektoru taktně mlčí. Srovnává dnešek s třicátými lety takto: „Tehdy na tom Američané byli tak špatně, že jim v průměru mzda nestačila a museli si na svou spotřebu půjčovat. Paralela s dnešní dobou? Tentokráte na tom Američané byli tak dobře, že jim v průměru mzda nestačila a museli si na svou spotřebu půjčovat.“

Což nemají právě banky včetně ČSOB u nás a jejich levné, rychlé, takzvaně bezúrokové půjčky na zadlužování obyvatel a přehřívání ekonomiky lví podíl? Což není tento podíl jednak přímý – jeho dopadem je obrovská vnitřní zadluženost občanů; kdo dnes nesplácí hypotéku? – a jednak nepřímý, etický, řečeno s farizejským výrazivem autorovy knihy? Což nepřímo nevytvářely právě banky uměle poptávku po spotřebě na dluh v době, kdy nebylo třeba trh stimulovat nadmíru? Bezmezný hon za ziskem zisku, růstem růstu byl i v tomto případě na vině.

Autor si klade pozoruhodnou a pro předpoklady regulace zásadní otázku, zda leží větší hřích v nabídce nebo v poptávce. Odpověď na ni však nehledá. Závěr knihy je proto velkým zklamáním pro čtenáře, který snad doufal, že ekonom dobra přijde s promyšleným plánem, co tedy dělat. Ničeho nového se však nedočká: Vinen je stát, nešetřil, když měl, a pak neoklasičtí ekonomové, kteří za užitek chtěli označit i spánek. Z krize ven tak nelze jinudy než vyrovnaným státním rozpočtem a etickým sebeomezením trhu v době obnovené prosperity. Zbytek závěru jsou plané metafory mělkého apologeta.

Sedláček svou knihou ukazuje největší schopnost kapitalismu, jeho chytrost a vpravdě lstivost: umění zahrnout do sebe, pojmout, a tím neutralizovat své zapřísáhlé kritiky. V době krize ukázat na čas vlídnou tvář. Učinit i z disidentů systému jeho ochotné služebníky, dostat na palubu kverulanty, a tím utnout antisystémovou kritiku – vlastnost, již si, jak připomíná Lubomír Mlčoch, Sedláčkův profesor na Fakultě sociálních věd, v knize Úvahy o české ekonomické transformaci, osvojil i marxismus, Karlem Popperem popsanou jako nebezpečnou tautologii, v níž ideologie umí i svou kritiku vysvětlit ze sebe sama.

Škoda promarněné příležitosti, ale kdyby jen té. Autor Ekonomie dobra a zla ani nepojmenoval nejvlivnější ekonomické proudy 20. století: mlčí o rakouské škole a Hayekovi či Misesovi, mlčí o chicagských a jméno Milton Friedman ani nepadne.

Do své poutě po historii pak nezdůvodněně vůbec nezahrnul marxismus a jeho odnože, fabiánský socialismus a – což chybí více – alternativní ekonomii environmentální. Zůstal tak v zajetí všeho starého, minulostního a chce to zachraňovat blíže neurčitou etikou.

Tak raději konkrétně: Co dělat, aby hospodářská krize neprošuměla bez systémových změn, daňoví poplatníci nezaplatili manažerům milionové zlaté padáky a státy ve strachu z nezaměstnanosti uměle nezachránili zmonopolizovaná odvětví?

Především je třeba jednou provždy odmítnout nyní oslabené intelektuální laboratoře trvající na tom, že laissez-faire je zárukou svobody lidstva. Je jí tak možná v prvotně-pospolné společnosti, kde volný pohyb osob, služeb a zboží je totožný s občanskými, politickými a sociálními právy, ne však dnes, kdy tyto svobody stojí ve většině světa příkře proti sobě. K tomu patří odmítnutí neoliberálních reforem založených na privatizacích veřejného sektoru, odvolávání sociálních práv a všemožné deregulaci.

Dále: růstový imperativ všech tržních ekonomik je nutno chápat jako nedílnou součást jejich fungování, a proto jej regulovat: zdaněním, čili v důsledku cenovým znevýhodněním nabídky, a eticky, čili omezováním poptávky, nebo-li spotřeby, proměnou hodnotového rámce společnosti.

Nástroj zdanění zde má dvojí podobu. Zaprvé je to nutnost znovuzavedení daňové progrese, zadruhé internalizace externalit výroby, čili zahrnutí vedlejších nákladů výroby, jako je opotřebovávání infrastruktury, užívání neobnovitelných zdrojů a znečišťování, do cen výrobků. Progresivní zdanění zajišťuje reformujícímu se sociálnímu státu zmírnění dopadů sociální stratifikace plynoucí z podstaty tržního hospodářství s ohledem na demografické výkyvy obyvatelstva za předpokladu, že stát umí s prostředky hospodařit dlouhodobě účelně.

Také sociální náklady jsou svého druhu externalitou. Internalizace externalit pak pouze narovnává neudržitelný stav trhu, který svým účastníkům-znečišťovatelům poskytuje mylnou zpětnou vazbu: jejich výrobky jsou konkurenceschopné přesto, že jejich výrobce nezahrnuje do ceny všechny náklady výroby. Ještě zpřesněno je to takto, jak ukazuje například americký sociolog Immanuel Wallerstein: volný trh má neustávající tendenci přenášet své náklady ze svého účetnictví mimo něj, což platí jak v případě montoven ve třetím světě, kde zisk je velký, neboť, jak věděl už Lenin, je tam „půda poměrně levná, mzdy nízké a suroviny levné“, tak i v případě znečišťování přírody v našem kontextu.

Matěj Stropnický, autor eseje

Matěj Stropnický, autor eseje

FOTO: Kamila Polívková

Inspiraci ekonomice nabízí, jako ostatně celé vědě po staletí, dokonalost přírodních cyklů. V přírodě jsou všechny cykly uzavřené, všechno použité se rozpadá a přeměňuje. Pokusem člověka o totéž je recyklace, ta se však týká dosud jen mizivé části lidské produkce. Vzácnou schopností přírody, vzácnější než tajemství růstu, píše jeden z předních environmentálních ekonomů E. F. Schumacher, je tajemství ukončení růstu: vše v přírodě má svou přiměřenou míru. Ekologové tak hovoří o potřebě tiché revoluce, radikální etické obnově spočívající v ústupu od spotřeby k dobrovolné skromnosti. Rozloučit se s ideologií trvalého růstu lidských potřeb, spotřeby absolutizované v nárok, v nezadatelné lidské právo na nové ledničky a pračky, musí znamenat „etiku, vzato ekologicky, která je omezením svobody jednání v boji o existenci“.

Globalizovaná ekonomika si žádá globalizaci politiky. Silné snad, ale osamocené národní státy nezmohou nic proti nadnárodním trhům – ostatně jejich komická umělost je nejlépe vidět z letadla. Svět se stává jedním celkem, jemuž však dosud chybí účinná demokratická politika. Trh těží z roztříštěnosti pravidel svého fungování v jednotlivých částech světa. Naše demokracie je neúčinná především proto, že ovlivňujeme jen výsek dění. Jeho rozhodující část zůstává mimo oblast demokratického vlivu – v nadnárodnu.

Proměna hodnotového řádu společnosti tichou revolucí hodnot, návrat etiky spojený s ústupem ekonomiky jsou předpokladem pro nalezení smysluplného ukončení růstu, tedy trvale udržitelného života. Hospodářská krize je příležitostí neopakovat staré chyby, nenechat si trhem opět zaúčtovat jeho náklady, naopak: můžeme nechat odumřít celá průmyslová odvětví a začít jinak.

Jinými slovy: ordinoval-li Milton Friedman léta úspěšně šokovou terapii neoliberalismu tím, že připraven se svým konceptem čekal, až nastane krize, již využil pro uplatnění opatření, která by v normálním čase neměla šanci, využijme téhož postupu k odlišným reformám. Nemůže to ale být nastolení slušného kapitalismu na místo jeho dravé podoby, je třeba kapitalismus demokratizovat.

Je to vážné a platí, jak píše Soren Kierkegaard: „Je zákon: buď – anebo; buď mám vážně s věcí co činit, jsem k tomu povolán a bezpodmínečně ochoten odvážit se rozhodného činu, anebo, není-li toho u mne, je vážností toto: vůbec se tím nezabývat.“

Pro revoluci v hodnotách společnosti je třeba právě této vážnosti. Ta ale chybí jak Tomáši Sedláčkovi, tak spravedlivým přáním a dobrotivým touhám podobným všem z okruhu časopisu Respekt, populistické bezradnosti sociální demokracie i nedůslednosti české intelektuální veřejnosti.

Etika nemá zvykovou úřední podobu, je lidským zápasem předpokládajícím utrpení.

obálka Tomáš Sedláček: Ekonomie dobra a zla

FOTO: Archív nakladatelství 65. pole

Tomáš Sedláček
Ekonomie dobra a zla

65. pole