Uvnitř je pak celá řada dalších fotek osob a míst. Což svádí k otázce: Je tohle dílo biografií nebo fikcí? A vůbec – je to román, nebo esej, či dokonce citově zabarvený průvodce po Čechách, Anglii a po Paříži?

Tím vším zároveň je i není. Je to text se zvláštní osobní magií, která se brání úřednímu zařazení. I vypravěčské „já“ tu má roli pouhého posluchače. Hrdinou – bez jediného hrdinského gesta – a vypravěčem vlastního příběhu je učitel architektury a knihovník Austerlitz. Narodil se v pražské židovské rodině, jeho otec byl levicový politik, který ještě před fašistickým záborem utekl do Francie, kde beze stopy zmizel. Matka, provinční operní pěvkyně, zahynula v Terezíně. Jen malý Jacquot se ještě včas zachránil v posledním vlaku, který odvážel židovské děti do Anglie, kde byl adoptován rodinou velšského protestantského kazatele.

Teprve v dospělosti ho zcela pohltí potřeba poznat svou minulost, rekonstruovat ji ze sebemenších detailů, a ty detaily pak zapsat, zakreslit, vyfotografovat. Tak se dostane i do normalizační Prahy, kde mu státní archiv v Karmelitské ulici připomíná nejen věznici, ale i klášter, jízdárnu, operní budovu a blázinec v jednom. Tady objeví adresu svého rodného bydliště. A v něm i svou bývalou vychovatelku, od níž se dozví další stopy, které ovšem vedou i do terezínské pevnosti.

W. G. Sebald (1944–2001) je německý spisovatel a esejista, ale za svůj domov si zvolil Anglii, kde působil jako univerzitní profesor evropských literatur.

Podle svých slov odmítal „průmysl“ knih o holocaustu.

Asi proto je jeho Austerlitz tak mnohovýznamový, rozvětvený a mnohočetný jako (v metafoře) Pařížská národní knihovna, v níž hrdina knihy pracoval. Jednomu připomínala Ostrov blažených a druhému naopak trestaneckou kolonii.

Tak to chodí…

Záleží na čtenáři, jak si tuhle nelehkou četbu prožije.