Vít Olmer (1942) se svým filmem Takže ahoj (1970, scénář napsali s Kristinou Vlachovou na její námět) představuje jakýsi epilog československé filmové nové vlny jak generačně, tak dokončováním filmu už pod dohledem normalizačního vedení Filmového studia Barrandov. Přesto si tento vydařený snímek uchoval přesvědčivou poetiku svých slavnějších předchůdců a příznačně vyniká i výkony dvou neherců v hlavních rolích: tehdy studentky scénografie pražské DAMU Valerie Chmelové a malíře Antonína Sládka.

Chmelová hrála pak v několika dalších filmech, v televizi také v Dietlově seriálu Dispečer, moderovala publicistiku v Československé televizi, ale na udání neznámým snaživcem, že při natáčení lyžovala v čepici se vzorem americké vlajky, dostala padáka. Uchytila se ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) ve Studiu Hermíny Týrlové, nakonec učila na Střední umělecko-průmyslové škole v Praze. I Sládka film přitáhl a v sedmdesátých letech se věnoval filmovému plakátu (také knižní grafice a ilustracím), dokud se mu ne podařilo odjet do Paříže, kde se vrátil k osobité komorní malbě; dnes žije opět v Praze a v Literární kavárně v Řetězové ulici visí některé z portrétů jeho přátel básníků.

Olmer hrál nejprve v řadě filmů svých starších věhlasných kolegů (Krška, Vláčil, Kachyňa, Weiss, Herz aj.), ale v německé uniformě si zahrál i v proslulém americkém Mostu u Remagenu (1968), který se začal natáčet u Davle a po sovětské okupaci byl dokončen v Itálii. Olmer byl po svém se štěstím dokončeném debutu odstaven do dabingu a k režii hraných filmů se dostal zase až v osmdesátých letech nejprve v gottwaldovském studiu.

FOTO: Archív Práva

V jeho ohlížení za novou vlnou je pochopitelně přítomen vztah ke starším spolužákům a kolegům:

My jsme je obdivovali strašlivě, navíc to byli kamarádi, Chytilová, Němec, toužili, nebo přáli jsme si takový filmy taky udělat, i když já si myslím, že třeba ten náš ročník už nebyl tak silnej a že tohleto byla zcela výjimečná generace. To není každej den, jak už píše Juráček v tom svým Deníku… Nejsem si jistej, jestli by naše generace byla tak dobrá jako tihleti hoši a ženy…

A měli na vás vliv? – ptal se jej Jan Lukeš.

Určitě, ale my jsme se vlastně nestačili projevit. Teda já jsem měl ještě štěstí, že jsem aspoň prorazil s těmi krátkými filmy…

Ty do éry nové vlny patří také zcela evidentně a je možná škoda, že alespoň některý z nich – například unikátní rozhovor se slavným jazzmanem Armstrong (1965) – tuto sobotu na obrazovce nedoprovodí Takže ahoj.