Kdo a proč vydává ve Spojených státech poezii?

Básně u nás čte velmi málo lidí a nakladatelé, kteří vydávají sbírky poezie, jsou většinou z akademického prostředí nebo nezávislí. Ale trh je teď ještě horší, loni se propadl tak, že skoro neexistuje. Na vysokých školách jsou lidé, kteří se o básně zajímají, ale obyčejní lidé nečtou, ani básně, ani povídky nebo romány – jen bestsellery. Beletrie sice nějaké publikum má, ale tak nepočetné, že to za vydávání moc nestojí.

Pavlu Šrutovi vyšly v akademickém nakladatelství Carnegie Mellon University Press v překladu Evy Katrovas Papírové polobotky a já bych ráda přeložila jeho další sbírku, nejraději Brožované básně – anebo jinou básnickou knihu, ale nakladatel mi řekl, že to asi nepůjde, protože na to nemá peníze.

Když se poezie vydává jen pro úzký okruh čtenářů, existuje u vás něco jako literární prostředí?

Básníci se snaží najít způsob, jak najít čtenáře, vzbudit jejich zájem. Jedním takovým světem, kde se objevují básně, jsou písničky, lidi mají rádi muziku, rap, hip hop a podobné žánry, a tam poezii najdete. Pořádají se u nás večery mluveného slova, spoken word, kam lidi přijdou a recitují. Ale to nebývají spisovatelé, je to spíš taková společenská zábava. A dalším světem jsou nakladatelé, kteří se například pro některé projekty spojují.

Proč básně vydávají, když je nikdo nekupuje?

Ze zájmu. Můj nakladatel Joe Bratcher si to zatím mohl dovolit. Dřív měl nějaké dotace, ale s těmi je to teď horší.

V jeho nakladatelství Host Publications jste vydala Divišovy Básně starého muže. Proč je to vydání, stejně jako zmíněné Šrutovy Papírové polobotky, dvojjazyčné, tedy dražší?

Já si myslím, že lidé u nás se zajímají o to, jak vypadá původní jazyk básní, jaké jsou rozdíly. I když neumějí ten cizí jazyk, chtějí vidět, jak básně vypadají. Protože báseň, to je forma, a ta je velice důležitá.

Jak velké to nakladatelství je?

Malé, nezávislé, loni vydalo dvanáct knížek – osm básnických sbírek a čtyři prózy. Překvapilo mě, že když můj překlad Diviše vyšel, zájem byl. Dokonce jsem získala nominaci na nějakou cenu. Takže snad pár čtenářů knížka našla. Řekla bych, že jsou to lidé, kteří se zajímají o historii, o Čechy.

Jak jste se dostala k češtině?

V roce 1990 jsem pracovala v New Yorku jako manažerka v obchodním domě, v oddělení kreditních karet. Ta práce se mi vůbec nelíbila – vystudovala jsem čínštinu, film a tvůrčí psaní na Pensylvánské univerzitě ve Filadelfii. Když jsem skončila, hledala jsem práci v New Yorku, ale ve filmové branži jsem ji nenašla. Musela jsem se nějak živit, takže nejdřív jsem dělala sekretářku a pak jsem se stala tou manažerkou.

Když padla zeď, četla jsem o tom v novinách, zajímalo mě to. V té době se zároveň oddělení, kde jsem pracovala, mělo stěhovat do Cincinatti v Ohiu. A tam já jsem vůbec nechtěla. Bylo nás víc a zaměstnavatel nám dal dost peněz, abychom v práci zůstali až do stěhování, takže já jsem vzala ty peníze a rozhodla jsem se, že se přestěhuju do Evropy.

Umím docela dobře francouzsky, ale nechtěla jsem do Paříže, chtěla jsem se podívat do Československa. A když jsem uviděla Prahu a okolí, přírodu, rozhodla jsem se, že se usadím tady a budu tu učit angličtinu. Protože v Praze bylo tehdy málo míst, v nějaké kanceláři na tehdejším náměstí Maxima Gorkého jsem dostala adresu základní školy ve Světlé nad Sázavou. Zůstala jsem tam tři roky, potom jsem učila v Praze na Vysoké škole ekonomické.

A kdy jste začala překládat?

Musela jsem se vrátit domů, protože maminka byla nemocná. Začala jsem studovat, nejdříve tvůrčí psaní na Univerzitě New Hampshir a potom bohemistiku na Texaské univerzitě, v roce 2003 jsem obhájila doktorát. A už v Texasu jsem začala také sama překládat, nejprve Ivana Blatného.

Když jsem pak v roce 2000 přijela do Prahy na Fulbrightovo stipendium, seznámila jsem se s Richardem Katrovasem, který tu vedl letní kurz tvůrčího psaní, a když později ve Státech vydával nějakou revue, řekl mi, abych přeložila něco od Pavla Šruta a Ivana Diviše. Pak jsem začala překládat další – Blatného, Karla Hlaváčka.

Jako disertační práci jsem napsala knížku, kterou teď přepracovávám a Northwestern University Press ji vydá. Je o českém surrealismu, jehož historie je velice bohatá. Pracovní název je Bridging East and West: Czech Surrealism’s Interwar Experiment, tedy Přemostění od Východu na Západ: Meziválečný experiment českého surrealismu. Možná se to ale bude jmenovat The Surrealist Bridge – Surrealistický most.