Jaké bylo moje překvapení, když jsme se před Hlavním nádražím u našeho autobusu sešli – všichni účastníci zájezdu. Kromě dvou tří manželských párů tu byla většina žen v nejlepších (těch mých!) letech. K mému údivu si jely zakololodit jen tak, pro radost z pohybu, samy od sebe a dobrovolně, zatímco své muže zanechaly práci a rodině.

Na zastávce v Brně se poměr sil maličko vyrovnal – to když k nám přistoupili cyklomoraváci, ale stejně. Sportovní (pěkné!) ženy byly tak jako tak v početní převaze.

V Chorvatsku vládlo koncem května horce letní počasí. První den jsme jen pluli. A viděli delfíny! A zvykali si na sebe navzájem, na našeho průvodce, na loď i na kapitána s posádkou, na chorvatské pivo, na kafíčko…

Další dny už to propuklo naplno: kololodí dovolená. Ráno snídaně, pak brífink o trasách, vyložit kola ze zadní paluby, vzít si dost tekutin, namazat se krémem s ochranným faktorem a tradá do krpálu. Šestiprocentní stoupání byla nuda, dvanácti norma, dvacetiprocentní bonbónek pro fajnšmekry, kteří se ještě drželi na svých cykloořích – což byli pořád všichni/všechny, až na výjimky, které nebudu jmenovat.

Silnice – tekutiny – křovíčko – sváča – silnice – tekutiny – křovíčko – lehký obídek někde, kde mají před sezónou otevřeno – silnice – tekutiny – křovíčko – molo – teplé čisté krásné moře – skvělá balkánská večeře (všichni přátelé o jídle na kololodi básnili a my rychle pochopili proč). Večer na zádi, pivo, víno, řeči s prima lidmi. Jiní sem nejspíš nejezdí – za cenu all inclusive je tu dost málo pohodlí. Ale zase si užijete zábavy, když třeba cestou k umyvadlu či na toaletu drcnete do sprchy a zmáčíte se oblečení. Noc v kajutě či ve spacáku na střeše lodi, hvězdy, rosa a ráno křik racků a někdy i hrdliček. A pak silnice – tekutiny – křovíčko, a kdo nevydržel jako někdo, koho nebudu nejmenovat (je to známá firma), dal si den s knížkou v posteli.

Ostrov za ostrovem a přístav za přístavem, někde kytky, někde jezero a potulní, loudící oslíci, starobylá centra měst (všude jinde nové a poněkud sterilní apartmány), vzdálená bouřka a pěkné vlny. Rozhoupaná loď celou noc a celý den (kinedryl, kinedryl, kinedryl) a přejezd na poslední ostrov v docela slušných vlnách. Byla zima, fičelo, jeli jsme naklonění na bok, bála jsem se o život, říkala jsem si – Proč tu jsem a co tu dělám? A taky, že už nikdy, už nikdy!

Ještě jsme ani nedorazili zpátky k Hlavnímu nádraží a už jsem začala kolobásnit. Asi cyklopandemie.