Jak jste přišel ke svému uměleckému jménu Adonis?
Zcela náhodou. Bylo mi patnáct šestnáct, když jsem napsal své první texty, které jsem rozesílal do redakcí novin a časopisů v naději, že mi je otisknou. Ale nikdo o ně nestál. V té samé době se mi do rukou dostala stará verze mýtu o Adonisovi, mladíkovi milovaném krásnými bohyněmi, jehož zabil na lovu divoký kanec. Ale protože mohl nadále zůstat mezi živými, proměnil se v červenou řeku tekoucí v Libanonu. Je zbarvená od země a dostala po něm i své jméno. Jak jsem byl tehdy smutný i naštvaný, rozhodl jsem se básně podepsat jako Adonis. Líbilo se mi to, pořádně to znělo - a musím říct, že se ke mně rázem přiklonilo i štěstí. V jednom periodiku mi hned nabídli otištění dokonce na titulní straně. Vzkázali jen, ať se za nimi zastavím v redakci. Jenže když jsem přišel, všichni tam na mě překvapeně zírali. Nemohli uvěřit, že by ten malý odrbaný kluk mohl být nějakým Adonisem.

Nakonec se to však ujalo, dnes jsem jako Adonis mnohem známější než pod svým původním jménem. Samozřejmě to zůstává trnem v oku například fundamentalistům, kteří mě obviňovali, že jsem si vybral cizí, nearabské jméno. V té době jsem o tom ale nijak složitě neuvažoval.

V klasické řecké podobě mýtu byl Adonis krásným hrdinou, který musel svůj čas dělit mezi Afroditu a Persefonu. Třetinu roku měl trávit se žárlivou bohyní krásy, třetinu s ženou vládce podsvětí. Přemýšlel jste nad touhle symbolikou ve vztahu k poezii?
Až teprve později jsem si uvědomil, co se všechno ve slově Adonis skrývá. Jeho příběh v sobě spojuje dvě podoby našeho světa - to jasné s tím, co vychází z temnoty. Vede nás k tomu, že nelze provždycky přesně určit, co je jasnost a co temnota, co dobro a zlo. Všichni žijeme - stejně jako on - mezi dvěma póly, krajnostmi.

Jedna moje sbírka, Adonisova krev, evokuje onu řeku v Libanonu, jejíž proud se nikdy nezastaví a vlévá se do nekonečna imaginace. Unáší slova, mění jejich významy, proudí k novým čtenářům. Tvrdím, že poezie je podmínkou našeho života, nenajdete žádnou epochu lidských dějin, která by byla humánní bez poezie. Jestliže se dnes zdá, že zažívá úpadek, nesvědčí to o krizi její poetiky, ale mnohem spíše o krizi naší kultury.

Co malého kluka z vesnice přivedlo k psaní poezie? Jak jste to prožíval, když se vám náhle otevřel širý svět?
To je dlouhý příběh, dnes už těžko k uvěření. Můj vlastní život mi připadá jako taková legenda.

Byl jsem venkovským klukem, který ani neměl kam chodit do školy. V roce 1943, když mi bylo zrovna třináct, získala Sýrie nezávislost na Francii. Byla ustanovena první syrská republika a prezidentem se stal Šukrí al-Kuwatlí. Jsem zvědav, co by mi na to řekl Freud, kdybych mu vyprávěl, co se mi tehdy přihodilo. Ale v tom věku jsem hodně fantazíroval, třeba že jednou potkám toho prezidenta, abych mu zarecitoval báseň, kterou předtím složím. A přesně tohle se nakonec vyplnilo. Zastavil se u nás na severu a já jsem si vymohl, abych před ním mohl vystoupit. Načež on mi nabídl, že si za odměnu mohu něco přát. A já jsem chtěl do školy! Za několik dnů mi pak přišlo vyrozumění, že mohu nastoupit.

To si nedovedete představit, co to pro mě znamenalo. Ocitl jsem se na jedné z nejlepších škol v zemi, na posledním francouzském lyceu, kam chodily jinak hlavně děti ze zámožných rodin. A teď mezi ně poslali kluka ve vytahaných vesnických hadrech! Chodil jsem v nich tři měsíce. Připadalo mi, jako by se stal zázrak. Moje další cesta ke vzdělání a k poezii byla dlouhá a složitá, ale na tohle nikdy nezapomenu.

Ať tak či onak, dětství na vesnici pro mě zůstává zdrojem inspirace. Připomíná mi, že je třeba se stále znovu a znovu učit, pokládat si nové otázky o našem světě. Můj život byl cestou, která začala na chudém syrském venkově, kde jsme neměli vůbec nic, pak pokračovala na univerzitě v Damašku a poté mě dovedla nejdříve do Bejrútu a nakonec až do Francie. Na této cestě se mi otevřel svět, uvědomil jsem si, jak je stále větší a větší. Paříž je taková náruč otevřená kulturám celého světa. Můžete tam sledovat, co se venku děje, ani k tomu nepotřebujete cestovat či se učit cizí jazyky. Ve francouzštině máte všechno na dlani. V Paříži se snadno cítíte jako světoobčan.

Jste řazen mezi zakladatele moderní arabské poezie. Co si pod tím může český čtenář představit?
Na popud svého přítele a zároveň syrsko-libanonského básníka Júsufa alChála, který tehdy pracoval v New Yorku při OSN, jsme založili literární časopis Ši’ir. Júsuf mě podporoval a nabádal, že tohle bude začátek nové etapy arabské poezie. A skutečně se nám podařilo okolo sebe soustředit básníky, kteří utvořili jakési hnutí. Až se začalo v poezii mluvit o době před a po Ši’iru.

Odvážím se tvrdit, že na Západě si spojujeme arabskou literaturu především s uměním vyprávění, s příběhy, s Pohádkami tisíce a jedné noci. V čem spočívá vaše představa současné poezie? Kdo vás nejvíce ovlivnil?
Ještě na konci studií jsem četl hlavně francouzské básníky, Baudelaira, ale nejen jeho, a také německé autory Rilkeho či Novalise. Přiznám se, že nemám rád přílišnou dějovost v poezii. Razím názor, že vyprávění patří do románu, zatímco poezie má zůstat poezií. V tomhle smyslu se rozcházím s míněním i mnoha arabských teoretiků, kteří se hlásí k bohaté vypravěčské tradici. Naproti tomu já jsem uvažoval o poezii jako o způsobu přemýšlení nejen nad člověkem či literaturou, ale i nad kulturou, společností či nad spojením islámského monoteismu se státní mocí.

Teď nemám na mysli, že bych někomu rozmlouval jeho víru v Boha, to v žádném případě. Jde mi o náboženství jako o instituci v muslimském světě. Pokud chceme zachránit nejen třeba arabský svět, nezbývá než dosáhnout rozluky náboženství, státu a kapitálu, jak se to podařilo v Evropě. Bez toho se nepohneme dál. Zároveň jsem nabyl přesvědčení, že skutečně vysoká poezie může vznikat jen v podmínkách velké kultury, která člověka neudusí, ale inspiruje. Byl jsem tedy pro to, aby se začalo mluvit o panarabské poezii.

Je to paradox života každého básníka zacházejícího se slovem, který žije v zemi, kde se „slovo stalo zločinem“, jak jste jednou prohlásil. V poslední době se mluví o tom, jestli hlavním problémem muslimské společnosti či politické kultury zůstává, že tamní lidé nejsou schopní kritiky svých autorit? Když to zjednoduším, převládá přesvědčení, že ti z vašeho tábora jsou dobří, zatímco zlí budou ti zvenku?
Tohle je jedna ze základním otázek budoucnosti islámu. Dnes se v médiích stále přetřásá, jestli lze v muslimském světě nastolit demokracii či jak vyměnit některé odporné režimy. Ovšem jak už jsem řekl, dokud nedojde k důsledné odluce náboženství od státu, ale nejen od něj, to platí stejně třeba pro školství, nic podstatného se nezmění. Totalitní režimy nejsou samy o sobě příčinou, ale jen následkem struktury společnosti, která nebyla sekularizovaná.

V arabštině existuje slovo kalam - znamená zranění, zatímco výraz pro tužku je velmi podobný. Mohlo by se tedy zdát, že všechno, co pochází z pera, může někoho snadno zranit -alespoň taková je v arabském prostředí bigotní představa o svobodě slova. Musíte si dávat pozor, protože společnost netoleruje, pokud ji začnete kritizovat a - nedejbože - říkat pravdu.

Nezačíná to už v dětství, kdy se děti ve škole neučí kritickému myšlení? Není v imaginaci arabské kultury dominantní obraz spasitele, který má člověka zachránit a za to mu vládnout. Nejsou muslimští diktátoři právě proto tak silní a nezničitelní, že se přehrávají do rolí spasitelů z „magických pohádek“?
Možná, to nedovedu takhle posoudit. Z principu jsem proti tomu, aby člověk čekal na spasitele, který se postará o jeho život - ať už z vnějšího světa nebo v duchovním významu. Tohle je logika náboženství. Naplňuje mě ale nadějí, že Evropané tohle už - dá se říct - překonali. Tak proč by to nedokázali i muslimové, Arabové, zvlášť když vidíte, kolik z nich se snadno usazuje na Západě a přijímá západní způsob života. Problém není v individuální indispozici lidí pocházejících z našeho světa - ale v islámské společnosti, jak formuje naši mentalitu už od časného dětství.

Máte pocit, že v izraelské společnosti nyní narůstá vědomí spoluodpovědnosti? Svědci, dávní vojáci, umělci začínají mnohem otevřeněji mluvit i o židovské vině na blízkovýchodním konfliktu...
Uznávám, že se něco děje, přispívají k tomu izraelští intelektuálové. Na druhou stranu je třeba říct, že to není dostatečné. Měli by ještě více tlačit na představitele svého státu. Politika izraelské vlády se naopak ani trochu nezměnila, dokonce to vypadá, že se její představitelé zřeknou dohody, která měla vést k vytvoření samostatného palestinského státu. Když se podíváte na okolní arabské státy jako Egypt, Jordánsko či Katar, projevily mnohem více snahy než židovští politici.

Četl jsem vaši báseň z roku 1971 Pohřeb New Yorku, v němž líčíte babylonskou scénu města plného rozmachu a ohromující velikosti, které se nachází ve stínu smrti. Když ji budu parafrázovat, připomíná vám mimo jiné ženu, držící v jedné ruce svobodu, zatímco druhou dusí naši planetu. Jak se Arabové dívají na západní svět, na Evropu a Ameriku?
Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Arabům je vlastní pocit, že Západu jde pouze o jeho zájmy. Všechny sliby o spolupráci a porozumění znějí pokrytecky, když přijde řeč na ropu. Panuje přesvědčení, že ve skutečnosti jde hlavně o to, jak se co nejsnadněji domoci arabského přírodního bohatství.

Nelze však příliš zobecňovat, na samotném Západě naleznete státy, které jsou mnohem méně „západní“. A Dubaj je příkladem arabské země, která se vydala ještě radikálnější cestou modernity a západního konzumního života než přední západní země. Dnes není často zřejmé, co zůstalo podstatou rozdílných civilizačních okruhů. Odpovědností dnešních intelektuálů na celém světě je proto přispívat k nastolení dialogu a kulturní výměny.

Přesto součástí arabské kultury je odpor vůči modernitě, vědě či rozvoji technologií. Sám jste jednou mluvil o tom, že se tam vážně debatuje třeba o platnosti Darwinovy teorie. Nesouvisí tahle rigidita či narůstající zaostalost s tím, do jaké míry stojí islámská víra na velmi konzervativním rigidním čtení samotného svatého textu, koránu?
Ano, máte pravdu. Konzervatismus islámské společnosti, stejně jako odmítání modernity vychází z velké části právě z toho, jak je čten korán. Není snadné cokoliv zreformovat, když mnohé náboženské autority nepřipouštějí moderní, nové výklady starého textu. Bazírují na tom, aby byl brán doslova jako v dobách svého vzniku, aby společnost zůstávala stále stejná. V tomto smyslu je nauka ustrnulá. Ale to není jedinou příčinou - stejně tak lze vinit lhostejnost či kmenové rivality. Nicméně zůstává tou nejdůležitější.

Jestliže chceme jednou nastolit demokracii - a toho musíme dosáhnout sami, demokracii nelze vnutit zvenčí - musíme lidi u nás naučit, aby byli schopni přijmout toho druhého, odlišného, kdo smýšlí jinak či vyznává cizího Boha. Ale pozor, nemluvím o toleranci. Koncept tolerování druhého je pouze naruby obrácená xenofobie. Naznačuje, že budete někoho vedle sebe trpět, nezapíchnete ho, ale ani jej nepustíte ke slovu, aby se mohl účastnit společné debaty. Cílem je vzít druhého jako sobě rovného. Jedno arabské přísloví říká, že pravda je jako zrcadlo rozbité na tisíc kousků... Nikdo ji nemůže znát celou. Čeká nás ještě dlouhá cesta.

Zaujala mě vaše sbírka Zpěvy Mihyara z Damašku. Kdo to je Mihyar?
Zde jsem navázal na Lautréamonta a jeho Zpěvy Maldororovy. Snažil jsem se vyrovnat se se soudobou podobou našeho arabského světa a přitom se vyhnout romantismu či subjektivnímu pohledu. Jako byl Maldoror, zvěstující úsvit avantgardní poezie počátku 20. století, vymyslel jsem si Mihyara, který stejně nezaslepeně promlouvá o vlastním poznání. V neposlední řadě to byl pokus o novou formu.