Hlavní obsah

Režisér Vitalij Manskij: Po Putinovi přijde jen další Putin

Novinky, Zbyněk Vlasák, Festivalový deník
Aktualizováno

„Promítání mého filmu v Rusku se nejspíš nikdo z nás nedožije,“ říká původem ukrajinský režisér Vitalij Manskij, který dnes žije v Lotyšsku. Jeho soutěžní dokument Svědkové Putinovi je složen z doprovodného komentáře a hlavně záběrů dvou prezidentů Vladimira Putina a Borise Jelcina z let 1999 a 2000, kdy si zrovna předávali moc.

Svědkové PutinoviVideo: KVIFF

 
Článek

Proč jste se rozhodl vrátit se po tolika letech k záběrům, které jste pořídil na přelomu tisíciletí? Z části z nich tehdy vznikly televizní filmy.

Nemyslel jsem si, že se k tomu materiálu někdy vrátím. Vrátila mě k němu doba. To, co osobně považuji za katastrofu, která se stala v mé zemi. Přiměla mě k tomu, znovu se podívat na to, jak jsme mohli dopustit, aby se Putin dostal k moci.

Co je pro vás hlavním symptomem té katastrofy?

Jako pro všechny je to Krym, dění na východní Ukrajině, ruská válka s celým světem.

Jak na vás tehdy Putin působil? Takhle blízko se k němu od té doby nikdo z dokumentaristů nedostal…

Nikdo se k němu tak blízko nedostal, protože už to Putin později nepotřeboval. Tenkrát ve volbách poprvé usiloval o post prezidenta a moje filmy se mu hodily. Nikdo ho neznal, nebyl moc sympatický, neměl charisma a provázela ho minulost v KGB. I pro mě to byl neznámý člověk, ale prosazovali ho lidé, kterým jsem věřil. Takže jsem se s ním pomalu seznamoval, poznával ho. Zpětně viděno jsem byl docela naivní, předpokládal jsem, že společnost, která získala s koncem komunistického režimu svobodu, o ni nemůže jen tak přijít. Samy ty filmy ale řadu věcí předpověděly. Bez ohledu na to, co jsem si tenkrát sám myslel.

Jak se dnes díváte na roli Borise Jelcina, který Putinovi ještě před těmi prvními volbami předal post prezidenta?

Byl to velice nemocný člověk, který byl na ruském trůnu příliš dlouho. Poslední čtyři roky za něj v podstatě vládl kolektivní orgán, kterému se říkalo „rodina“, a ten k onomu předání všechno směroval. Přesto byla Jelcinova epocha cestou k demokratizaci, minimálně od roku 1991 do roku 1996.

Foto: Milan Malíček, Právo

Režisér Vitalij Manskij

Ve filmu vidíme Putinovy někdejší spojence, z nichž ovšem většina dříve nebo později odešla do opozice.

Putina přivedli k moci demokratičtí, liberální politici. A možná je to jejich hlavní provinění tváří v tvář ruské společnosti a historii. Neměli dost sebevědomí, hledali někoho, kdo bude řídit věci dobře, ale kdo bude zároveň přijatelný pro ruského voliče. Proto se rozhlíželi hlavně po lidech z ozbrojených složek – v Rusku byla i kvůli situaci v Čečensku poptávka po silném vůdci. Liberálové se pak stali prvními oběťmi toho, koho vybrali. Sestrojili robota a ten se postavil proti nim. Putin okamžitě po nástupu k moci začal ničit veškeré veřejné instituce, o které se opozice opírala. A hned v dalších volbách, v roce 2004, už v Rusku žádná skutečná opozice nebyla. Najednou měl volné ruce dovést zemi k tomu, čemu já říkám katastrofa – i když jiní lidé tvrdí, že se jen Rusko znovu staví na nohy.

Cítíte i vy jako liberál nějakou odpovědnost za to, co se tenkrát stalo?

Samozřejmě! Cítím odpovědnost i vinu a myslím si, že ostatní tehdejší demokraté to vnímají podobně.

Vnímáte ruské dění v roce 1999 a 2000 i jako varování pro západní země?

Ano, snažil jsem se, aby můj film fungoval obecně. Protože totéž se může stát kdekoliv jinde. I na Západě politici přestali cítit zodpovědnost, že by měli své společnosti vést k vyšším cílům. Začali naopak využívat společenské nálady, aby získali výhodu v politickém boji. To platí jak o Trumpovi, tak o českém prezidentovi. Ten naštěstí už není tak mladý, tak to snad není tolik nebezpečné.

Změnil se Putin za těch devatenáct let? A jak jste se změnil vy?

V pozici hlavy ruské moci by se změnil i Ježíš Kristus. A kdo ví, co za diktaturu by vybudoval… Po Putinovi určitě přijde někdo jiný, ale bude to zas jen další Putin. Já jsem naproti tomu jenom zestárl. A taky emigroval do Lotyšska.

Reklama

Výběr článků

Načítám