Hlavní obsah
Jana Počtová natáčela svůj dokument v těžkých podmínkách. Foto: archiv J. Počtové

Dokumentaristka Jana Počtová: Natáčení bylo nejkrásnější dobrodružství

Na druhý nejvyšší vrchol světa, jemuž se kvůli náročnosti jeho zdolání přezdívá hora zabiják, se loni vydala manažerka Klára Kolouchová. Dlouhé přípravy, motivaci horolezkyně i samotnou cestu zmapovala dokumentaristka Jana Počtová v celovečerním snímku K2 vlastní cestou, který vstoupí 30. července do kin.

Jana Počtová natáčela svůj dokument v těžkých podmínkách. Foto: archiv J. Počtové
Dokumentaristka Jana Počtová: Natáčení bylo nejkrásnější dobrodružství

S nabídkou vytvořit dokument o Kláře Kolouchové vás oslovil Bontonfilm. Váhala jste ji přijmout?

Vůbec ne. Pro mě ta nabídka představovala spojení všech věcí, které mám ráda. Cestování, dobrodružství, nestandardní zážitky. Byla to obrovská výzva, a navíc jsem relativně rychle poznala, že Klára bude nosnou hrdinkou.

Jaké bylo vaše první setkání?

Přišla taková bláznivá, krásná ženská, která pořád mluvila, byla strašně živá, prostě k nezastavení. Přitom jsem viděla, že je velmi inteligentní, velmi sobecká a velmi přející.

Během natáčení v Česku i v Pákistánu jste spolu strávily hodně času. Jak jste si takříkajíc sedly?

Sedly jsme si se vším všudy. V dobrém i zlém. Vytvořil se mezi námi otevřený přátelský vztah, což obnášelo i to, že jsme se občas hodně hádaly, přestože úkolem režiséra je zachovávat při natáčení s jeho hrdinou určité dekorum. Já jsem vztahovačná a Klára někdy sobecká. Důvodů ke konfliktu byl milion, ale vždycky je bylo možné překonat.

Čím si vysvětlujete Klářinu nezlomnost ve vytyčeném cíli vystoupat na vrchol K2, když měla za sebou už dva zmařené pokusy?

Pokud za něčím jdete, nemůžete se vzdát. Věci se nedostávají zadarmo. Zvláště na horách, kde to není otázka fyzické kondice, ale z více než padesáti procent také štěstí.

Můžete chytnout špatné počasí a jste v háji. Nebo na vás může přijít v pěti tisíci metrech bolest břicha. V těchto podmínkách se všechny neduhy násobí a mnohem více člověka vyčerpávají. Lézt na K2 napotřetí je ještě dobré skóre.

Měla jste předchozí zkušenosti s horolezectvím či s pobytem ve vysokohorské oblasti?

Velmi málo. Nejsem úplně sportovní typ. Před dvaceti lety jsem si dala výšlap do základního tábora pod Nanga Parbat. Tehdy jsem sedla v Praze na autobus a dojela skoro až na hranici s Čínou.

Chtěla jsem cestovat, ale neměla jsem žádné peníze, letenky stály třikrát tolik co dnes. Od té doby jsem se ale nacestovala hodně. Lezla jsem třeba na sopky v Guatemale, vysokohorské podnebí znám také z Afghánistánu.

S tak dlouhým výšlapem do takové nadmořské výšky, kde už máte jen padesát procent kyslíku, jsem ale moc zkušenosti neměla. Trpím těžkými migrénami, takže jsem se obávala, zda to zvládnu. Jela jsem s nabitou lékárničkou. Nakonec mi ale v Pákistánu bylo lépe než tady. Akorát jsem si vždycky musela dvakrát rozmyslet, zda půjdu na záchod, protože i při takové zdánlivě banální výpravě se člověk opravdu zadýchal.

Podstoupila jste před odjezdem nějaký trénink?

Trénink bych tomu úplně neříkala. Když jsem nabídku přijala, říkala jsem si, že třeba půl roku před cestou začnu alespoň natvrdo běhat. Nakonec jsem do poslední chvíle nevěděla, zda na natáčení seženeme peníze. To se podařilo pouhé tři týdny před bezpodmínečným odjezdem.

Najednou jsem musela připravit kompletní techniku, vhodné oblečení, zařídit víza, letenky, takže to skončilo tak, že jsem posledních deset dní chodila dvakrát denně vždycky v noci na Petřín. Spíš než trénovat jsem se snažila rozchodit nové kožené pohorky.

Trénink to byl samozřejmě směšný. Jasně si pamatuju pocit z prvního dne na treku. Před námi týdenní výšlap, sto čtyřicet kilometrů po ledovci s převýšením dvou tisíc metrů. Říkala jsem kameramanovi, že máme skvělou práci. Za tři hodiny jsem byla totálně vyřízená a dalších šest dnů jsem si myslela, že umřu.

Vzpomínala jsem na Petřín a smála se své naivitě. Ale dala jsem to. Zpětně na to nahlížím jako na nejkrásnější dobrodružství mého života.

Jak natáčení probíhalo? Místy působí počínání kameramanů docela riskantně.

Došla jsem do základního tábora a můj kameraman, o deset let mladší vysportovaný kluk, vylezl až pod první výškový tábor skoro do šesti tisíc metrů. Určitě by byl schopen vylézt i výše, ale neměli jsme na to povolení a v prvním výškovém táboře nebylo volné místo na přespání ve stanu.

Klára poté točila sama na GoPro. Vypracovala jsem jí celkem dost přesné instrukce, jak a co točit. Hodně se snažila. K tomu jsme použili i materiály z mobilů a foťáků od horolezců, kteří s ní byli na vrcholu.

K2 vlastní cestou je váš třetí celovečerní dokument, po Generaci singles a Nerodiči, které se věnovaly současné podobě partnerství a rodičovství. Nový snímek se může zdát jako tematický odklon, přesto bych řekla, že s předešlými souvisí. Je to tak?

O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Už mě trochu štve, že z celé mé tvorby jsou vidět jen dva filmy. Mám jich na kontě snad pětačtyřicet a většina jsou cestopisy. Pokud bychom ale měli označit stěžejní téma filmu K2 vlastní cestou, je to Klára coby matka, manželka, žena a horolezkyně.

Vztahové téma se ve filmu také řeší, ale je to ve své podstatě proto, že vztahy jsou od života neoddělitelné.

Dá se film označit jako feministický?

Mám problém se všeobecným chápáním slova feminismus českou společností. Osobně jsem feministka. Prosazuji rovná práva a možnosti pro všechny bez rozdílu pohlaví. To ale neznamená, že tvrdím, že muži a ženy jsou stejní. To je však na jinou debatu.

Jde o příběh chytré ženy, která neřeší svůj gender, pracuje, umí si vydobýt své místo, získat to, co chce. Ženská linka je ve filmu velmi silná a může být inspirativní pro ostatní.

V rozhovoru pro knihu Ženy o ženách jste zmínila, že autorské dokumenty vycházejí z vašeho života. Máte už v hlavě další námět na základě něčeho, co aktuálně prožíváte?

Už dva roky připravuji poslední díl trilogie o vztazích a rodinném životě pojmenovaný Šťastně až navěky. Bude se věnovat různým novodobým formám partnerství. Jsou to polygamie, otevřené svazky, vztahy na dálku.

Vytvořená mozaika příběhů bude vypovídat o trendu, který ve společnosti dlouhodobě pozoruju, ale částečně je stále tabu. Tentokrát nic z toho sama neprožívám, mám krásný neklidný vztah.

Kdy film uvidíme?

Doufejme, že v roce 2022. Máte se na co těšit, některé příběhy budou doslova epické.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků