Článek
Podtitul publikace Když slušní lidé páchají ohavné zločiny je však poněkud zavádějící. Autorka ve třiceti sedmi minipříbězích ukazuje životní osudy obyčejných mužů i žen a vysvětluje, jak dospějí k tomu, že vstoupí na odvrácenou stranu.
Onen termín slušní lidé je tedy třeba chápat velmi symbolicky. Totiž jediné, co je odlišuje od klasických vrahů, je jejich povolání (a do jisté míry i vysoká inteligence). U ředitelky školy, pastora, lékaře, bankovního úředníka, agenta FBI či policejního náčelníka nikdo nepředpokládá deviantní sklony.
Ovšem po pečlivém ohledání jejich rodinných poměrů je patrné, že jsou stejně neurovnané jako u klasických delikventů. Častý alkoholismus, násilné chování hlavy rodiny, přehnané náboženské zanícení, či dokonce zneužívání, se objevují téměř u všech z nich. Genetická výbavy je neměnná a společně s rodinnými poměry determinují nenávratně každého jedince.
Když se autorka ptá, jestli se v každém z nás skrývají zločinecké sklony, dotýká se podstaty věci. Musíme se nicméně především ptát, jak to, že společnost a její instituce (policie, soudy, lékaři) nedovedou deviantní sklony včas dešifrovat. Často je bagatelizují, či dokonce přehlížejí, i když jsou navenek zjevné.
Davisová případy popisuje, ale nedává definitivní rozhřešení. To je třeba hledat mezi řádky. Ve třetí kapitole (příběh porodní asistentky Jean Armisteadové) částečně problematiku osvětluje psycholog David Holmes.
Tvrdí, že tyto osobnosti vykazují nebezpečné vlastnosti celý život a že se rozhodně nejedná o dočasnou nebo vyléčitelnou nemoc. Proto nakonec končí na dlouhá léta ve stejném vězení nebo na totožném elektrickém křesle jako jiní zločinci.