Článek
U Bezruče znovu ukázali, že v Rusku žili a žijí nejenom Dostojevskij nebo Čechov, a že je nejvyšší čas zahodit staré české křivdy a naskočit do šíleně zběsilého rychlíku tvorby jeho současných autorů, v lecčems opravdovostí předběhnuvších módní nihilismus tzv. cool dramatiky. Zatím jenom v brněnské Huse (Murlin Murlo Nikolaje Kolaji), v pražské Komedii (Sepljarksijův Třetí Řím) a v Ostravě (Cinzano) mohou diváci přičichnout k průmyslovému odpadu a mravní degeneraci alkoholem rozvráceného současného Ruska.
Papírové růže Agnieszky Osiecké
Hübner-Ochodlo, mj. umělecký šéf Divadelního léta v Sopotech, měl dobrý nápad navíc: Drásající texty Petruševské (1938) o nevyléčitelném rozpadu jakýchkoli lidských hodnot spojil s jedinečnými, básnivými, tak trochu Vysockého připomínajícími songy generační vrstevnice Petruševské, Agnieszky Osiecké. Hudbu k nim složil Przemyslaw Gintrowski. Nad vší bídou příběhů se tak rozkřídlily její Papírové růže.
V první, titulní divadelní povídce, se trojice ruských mládenců z mokré čtvrti schází na potlachání v přebývací díře jednoho z nich. Postupně v přívalech cinzana, které zrovna jako symbol ruské cesty do Evropy přivezli z bůhvíjaké mafiánské zásilky do místního bufetu, ztrácejí schopnost komunikovat a Valja pro nezřízenou pijatiku zmešká pohřeb otce.
Druhá aktovka, Narozeniny Smirnovové, je prozměnu příběhem tří žen. S první ji spojují jakési mezilidské vazby, nikoli však citové, jak bychom předpokládali, s trojicí vykolejených chlapů, a samozřejmě příliv cinzana ze zmíněného kvelbu...
Brilantní herecké sexteto
Na jevišti truchlivé, depresívní příběhy tlumočí vynikající Norbert Lichý (Kosťa) s Filipem Čapkou (Paša) a Danielem Zaoralem (Valja), ten druhý neméně nepřehlédnutelně Alena Sasínová-Polarczyk (Ela), Zdena Przebindová (Polina) a Marcela Čapková (Rita). Vypovídají o konci Ruska, o konci civilizace. Lidé bez minulosti i bez budoucnosti, zubožení socialismem, který nikdy nebyl světem bez tříd, i kapitalismem, který nikdy nebude světem sociální spravedlnosti. Lidé zubožení až na dřeň zpackaných životů.
Až do perestrojky se hry Petruševské hrát nesměly. Cinzano zrálo v bytech a konspirativně v malých sálcích, šířilo se v opisech. Oficiální premiéru mělo v estonském Talinu (1978). Největší starostí aktérů z Divadla mladých bylo, aby hru někdo nepřeložil zpět do ruštiny a nezakázal všechno. Tichá úmluva trvala čtyři léta. Pak se ledy pohnuly a Cinzano nasadili v Leningradu, v Paláci kultury KGB se sálem pro tisíc lidí. Na premiéru přišlo 500 diváků, první repríza už byla vyprodaná, na druhou se lidé tísnili i v uličkách...
Cinzano - lahůdka Ostravaru?
Myslím si, že v Česku se Cinzano stane bonbónkem teprve na blížící se březnové divadelní přehlídce Ostravar. Na ten totiž trefí i zlenivělí kritici z Prahy, Brna, a dokonce i z Olomouce. Pro mne je Cinzano po Morávkově Idiotovi v brněnské Huse na provázku letošním druhým zápisem na inscenaci roku 2004.
Divadlo Petra Bezruče - Ljudmila Petruševskaja: Cinzano (s písněmi Agnieszky Osiecké), překlad Alena Morávková, text z polštiny Jiří Krejčí, režie a výprava André Hubner-Ochodlo, dramaturgie Barbora Červenková, hudba Przemyslaw Giantrowski.