Hlavní obsah
Skupina Nasycen, zleva Ilja Kučera ml. (baskytara), Janek Kubánek (bicí), Raven (zpěv, klávesy) a Zdeněk Divoký (kytara). Foto: Ondřej Kymla

Zpěvák a klávesista Raven ze skupiny Nasycen: Naše písně nejsou výrobky

Pražská kapela Nasycen vznikla na konci osmdesátých let. V roce 1990 vydala debut Provazochodci a pak se odmlčela. Vrátila se až po dvacetileté pauze na podzim 2011. Eponymní album Nasycen vyšlo o dva roky později a letos přišla s počinem Ráno. Většinovým autorem hudby i textů je zpěvák a klávesista Raven.

Skupina Nasycen, zleva Ilja Kučera ml. (baskytara), Janek Kubánek (bicí), Raven (zpěv, klávesy) a Zdeněk Divoký (kytara). Foto: Ondřej Kymla
Zpěvák a klávesista Raven ze skupiny Nasycen: Naše písně nejsou výrobky

Od vydání předešlého alba uplynulo šest let. Proč emise novinky trvala tak dlouho?

Musel jsem napsat nové písničky, a protože jsem v mezičase skládal hudbu pro divadlo, televizní pořady i svou novou sólovou desku, šlo to pomalu. Když byly písně pro Nasycen hotové a my je nazkoušeli, rok jsme je pak natáčeli.

Srovnání vašeho nového alba s debutem říká, že v hudebním cítění nedošlo k výraznému posunu. Souhlasíte?

Jsem rád, že to říkáte, protože chci, aby Nasycen držel kontinuitu. Zvukově se samozřejmě posouvá, což je dáno volbou nástrojů, barev zvuků i zlepšujícími se studiovými a technickými možnostmi.

V osmdesátých letech bych ale určitě nenapsal takové texty, jaké jsou na novém albu. Troufám si tvrdit, že poté, co jsem v mezičase otextoval muziku na asi dvanáct alb a spoustu divadelních a jiných projektů, dopracoval jsem se sice skeptického a ironického pohledu na svět, ale také touhy vtělit do písniček naději. Ta mi dřív protékala mezi prsty.

V písních Nasycenu byl od začátku patrný pop. Jako by ale nechtěl dál, jako by se stranil mainstreamu. Souhlasíte?

Nevím přesně, co je mainstream. Pokud za něj ale budu považovat to, co slyším, když si zapnu běžnou českou rozhlasovou stanici, tak s ním nechci mít nic společného. A mrzí mě, že většinový český posluchač se spokojí s málem a nechá se snadno opít rohlíkem.

V Čechách je spousta znamenitých muzikantů a kapel, o kterých v tuzemském mainstreamu není moc slyšet. Naopak písně, jež na festivalech prezentují ti, kteří vystupují několik hodin po nás, by podle mě už dvacet kilometrů za českou hranicí nestačily ani na program do hospody. V tomhle směru jsme se u nás moc neposunuli. Ať se ale každý baví, jak chce. Jen mě mrzí, že v jiných uměleckých oborech jsme v konkurenceschopnosti dál.

Proč u nás mainstream nevytváříte třeba vy?

Možná je to tím, že neumíme oslovit masy. Z mého pohledu je v tom i jedna generační záležitost. Už od patnácti let jsem psal písničky pro dospělé. Mohu se tím chlubit, ale ve skutečnosti je to pro mě spíš hendikep. Nikdy jsem neměl období, kdy bych skládal pro teenagery, a to ani tehdy, když jsem sám teenager byl. Ne že bych si řekl, že jsem umělec a mainstream mě nezajímá. Prostě to neumím.

Jinak se ale s kapelou snažíme, aby naše písně byly poslouchatelné, měly jasné a nosné melodie, které obstojí, i když je budete prezentovat jen za doprovodu jednoho nástroje. Nejsou to výrobky, jsou to písně.

Dochází v kapele při tvorbě k názorovým střetům?

Samozřejmě. Při vzniku předešlého alba jich ale asi bylo víc. Dvě moc pěkné písničky tehdy napsal náš kytarista Zdeněk Divoký a my ostatní jsme mu je při aranžování dost rozšroubovali. Tentokrát vše probíhalo ve slušné harmonii, tedy pokud jde o kapelu.

Oslovili jsme nicméně producenta z jiné generace, mého syna Damiána Kučeru. Produkuje řadu mladých kapel české i slovenské scény, je také zvukový mistr. To spojení přineslo někdy až lítý boj, zejména v posledním stadiu vzniku desky, kdy byly hádky mezi producentem a autorem silnější než muzika znějící z reproduktorů.

Damián šel do naší hudby velmi tvrdě a já s ním jako autor písní někdy nemohl souhlasit, protože jsem měl pocit, že by jeho zásah popřel základ písně nebo filozofii Nasycenu. Možná jsem ale jen konzervativní a některé nové věci se mi těžko přijímají.

S výsledkem, který je na desce, jsem totiž velmi spokojený. Cítím, že Damiánův vklad je v naší hudbě znát v nejpozitivnějším smyslu slova. Nikdy jsme třeba neměli tak skvěle zaranžované vokální linky.

Písnička Stejně neujdeš je z počátku devadesátých let. Proč jste ji na album zařadili?

Vyšla na mé první sólové desce Bubny a píšťaly z roku 1991 v podobě, která odpovídala době vzniku a způsobu, jak jsem tehdy pracoval. Byl v ní novoromantický přístup a zvuk dobových syntezátorů, ale zřejmě se v ní skrýval i potenciál jiného druhu.

Rozhodnutí vrátit se k ní přišlo, když jsme v roce 2011 Nasycen obnovili. Tehdy jsme se kvůli koncertování naučili písně z naší první desky i z mých sólových alb a došlo i na Stejně neujdeš. Dostala rockovější kabát a hned bylo patrné, že jí sluší více než ten původní. Na koncertech ji hrajeme stále, a tak bylo logické ji zařadit i na naše nové album.

Navíc provází i zásadní změnu v kapele. Je jediná z celého alba, kterou jako bubeník nenatočil Pavel Ivanovský. V průběhu nahrávání jsme se rozešli a na jeho místo nastoupil Janek Kubánek, výborný bubeník z liberecké kapely Hush. Skladbu Stejně neujdeš nahrál on. Vždycky se mu líbila, takže bylo nabíledni, že by měl do dění v kapele vstoupit jejím prostřednictvím.

A aby byla parta kompletní, musím pochválit i v podstatě hardrockovou baskytaru Ilji Kučery mladšího a nezapomenout na Davida Fárka, který hostuje v jedné písni na saxofon.

Proč se deska jmenuje Ráno?

Ráno je základním tématem celého alba. Jedna z věcí, která ho symbolizuje, je naděje. Dává člověku možnost udělat něco nového, něco posunout nebo změnit. Téma rána a svítání prochází skoro všemi písněmi na desce.

Na jejím obalu je nádherná fotografie z jakéhosi nádraží. Kde byla pořízena?

Někde v Belgii. Získali jsme ji od tamního fotografa Dirka De Backera, moc nás bavila. Navíc to nádraží na ní vypadá, jako by bylo v Čechách. Hledali jsme na obal obrázky a fotky, v nichž by hrálo ráno. Tahle fotografie byla ze všech nejlepší.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků