Článek
Turné začalo minulý týden. S jakými pocity ho zahajujete?
První koncert jsme odehráli v Moskvě a popravdě řečeno to byl skvělý začátek. Nikdy dřív jsme tam nebyli, tak mě potěšilo, jak moc mile nás tam publikum přivítalo. Zdálo se mi, že už si k novému albu stihlo vytvořit vztah. Bylo to, jako bych se potkala se starými přáteli.
Žijeme v bláznivém světě a já jsem si v tu chvíli uvědomila, že je naše práce důležitá. Přesahujeme spory světových státníků. Nehledě na to, jak moc jsou některé vztahy vyostřené, spojujeme lidi a prostě jen hrajeme hudbu.
Že hudba dokáže lidi spojovat, je známá věc. Vy to nyní pociťujete silněji než dřív?
Svým způsobem ano. Možná je to spojené s novou deskou. Zdá se mi, že k ní lidé mají blízko. Vrátili jsme se k tomu, jak jsme před lety začínali, a podle mě jsme právě nyní dosáhli toho, po čem jsme na začátku toužili. Museli jsme si projít různými cestami, usilovně pracovat, někdy jsme třeba museli z různých, nejen hudebních důvodů trochu odbočit. Vnímám to tak, že jsme si konečně získali pozici a teď už prostě jen můžeme jednoduše hrát.
Album produkoval Justin Meldal-Johnsen. Jeho hlavní instrukce během nahrávání údajně byla, abyste se všichni sešli ve studiu a začali hrát. Opravdu to bylo tak snadné?
Je to samozřejmě trochu zjednodušené, ale v podstatě to určovalo přístup k řešení problémů a rozhodování. V minulosti jsme hledali různé způsoby, objevovali jsme a zkoušeli leccos. Když ve studiu například byly syntezátory, zkoušeli jsme s nimi něco vytvořit. Hráli jsme si s digitálními postupy, testovali různé triky.
Teď jsme se ale rozhodli, že písničky musí fungovat tak, jak je my čtyři zahrajeme. Šlo to lehce i díky tomu, že jsem s nimi u piana strávila mnoho času už předtím, než jsem je představila kapele. Šlo jen o to, je zahrát, nepotřebovaly předělávat.
Na albu jste chtěli především zachytit energii svých koncertů. Hrají se vám nové písně naživo lépe?
Ano, je to legrační. Máme docela velkou koncertní produkci. V Evropě hrajeme v malých klubech, ale doma jsou to spíš větší haly a arény. Říkám to, protože dřív byla příprava koncertů velký proces, kdy se album překlápělo do své živé podoby. S tímhle albem je to daleko snazší. Prostě zahrajeme své písničky tak, jak jsou na desce.
Album se jmenuje Art of Doubt, tedy Umění pochybovat. Jak pochybnosti ovlivňují vaši tvorbu?
Pochybnosti mohou být tvůrčí silou. Je to i základ vědy, o něčem pochybujete a danou domněnku potvrdíte či vyvrátíte experimentem či pozorováním. Pochybnosti nás posouvají vpřed. Pro mě to všechno ale souvisí především s uvědoměním, že předěl mezi mým osobním životem a prací v podstatě mizí.
Potíž je v tom, že v hudbě můžete věci měnit, když s nimi nejste spokojená. Píseň upravujete, dokud s ní nejste spokojená. Když je taková, jakou chcete, zanecháte ji v té podobě. To je ale výlučná vlastnost hudby. Moc jiných odvětví lidského konání tuhle výhodu nemá. Mířím k tomu, že bych si ráda pro svou práci uchovala schopnost pochybovat a míň ji užívala v osobním životě. Nicméně pro mě jsou nyní kapela, hudba a můj osobní život natolik provázané, že to téměř nejde. Ale tohle jsem si vždy přála.
Každopádně tenhle zvláštní pocit je nejspíš něco, s čím se lidé v případě nového alba silně ztotožňují. Chci jen zdůraznit, že na něm nejsou písničky o tom, jaké to je, být rocková hvězda. Jsou o člověku, který se snaží to nezvorat.