Hlavní obsah

Zakladatel Černého divadla Jiří Srnec: Žít život naplno a překrásně

Právo, Radmila Hrdinová

S Jiřím Srncem (1931), výtvarníkem, hudebním skladatelem, režisérem, scénografem, zakladatelem Černého divadla, jež proslavil po celém světě, jsme se setkali v sídle Černého divadla na Zbraslavi. A protože byl krásný podzimní den, začali jsme hovor přírodou.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Herec a dramatik Jiří Srnec byl mezi významnými umělci, kteří obdrželi Medaili Za zásluhy.

Článek

Je pro vás příroda důležitá?

Velice. Narodil jsem se v Žalově nedaleko Prahy, a i když jsme se brzy přestěhovali do Holešovic, vyrůstal jsem v skautském oddíle v poznání, že příroda je všemocná. V mém případě se to osvědčilo, vyléčila mi tuberkulózu páteře, kterou jsem v dětství trpěl. S přírodou jsem neustále v takřka každodenním kontaktu. Tady nedaleko nad Vranskou přehradou mám údolí, kam chodím každý týden běhat, znám tam každý kout, cítím se tam doma. Zažil jsem tam spoustu věcí, viděl jsem tam odcházet stářím divočáka.

Když se mi rodily děti a já ještě nemohl být u toho, chodil jsem ten okamžik přečkat právě tam. Když příroda cítí, že jste její součástí, tak vám pomáhá. Mám tam místa, kde se musím zastavit. Cítím se šťastný a děkuju přírodě za ten dar. Jednou přiletěl motýl a usedl mi blízko srdce, nepopsatelný pocit důvěry. Po chvíli se zvedl, zakroužil nad údolím, vrátil se a sedl si na totéž místo. A člověk najednou ví, že tam patří.

Absolvoval jste tři umělecké školy – grafickou, hudební konzervatoř a loutkářskou katedru na DAMU. Ideální kombinace pro černé divadlo…

…a přitom to vůbec nebylo promyšlené, prostě se mi jen nechtělo na vojnu. Na grafické škole jsem si myslel, že ze mne bude malíř. Později jsem se setkal s úžasnými lidmi, Kamilem Lhotákem, Františkem Tichým a s Janem Zrzavým, s nímž jsem se seznámil poněkud kuriózním způsobem. On mu chodil pravidelně stříhat vousy Richard Weber z Fialkovy pantomimy, a tak jsem začal chodit s ním.

Proč jste se poté rozhodl pro hudební konzervatoř?

No abych nemusel na tu vojnu! Ale k hudbě jsem měl vztah odmala. Jako kluk jsem v Holešovicích zpíval ve sboru Domovina, který vedl můj učitel rýsování Augustýn Vondřich. Rýsování mě nebavilo, odbýval jsem to podle ruky, ale pan učitel mě měl rád kvůli hudbě. Doma se muzicírovalo, oba rodiče zpívali a hráli divadlo. Táta dělal černé řemeslo a zaváděl parní pily na podkarpatské Rusi, ale dbal na to, aby jeho synové měli hudební vzdělání.

Bratr Jan byl vynikající houslista, Mirek hrál na klarinet a já na klavír. Jenže na konzervatoři jsem brzy pochopil, že sedět šest a více hodin denně u klavíru je pro mou povahu vyloučené. A tak jsem přestoupil na nově zřízené oddělení lidových nástrojů, které vedl profesor Ladislav Vachulka. Ale na klavír hraju pořád, pro radost. Na tomto oddělení se mi otevřel nový svět, poznal jsem krásu a bohatost lidové písně a řadu dalších věcí.

A loutkářská katedra?

Tam nás učil Josef Pehr, Ota Rödl, Jan Malík, Erik Kolár, Vojtěch Cinybulk – to nebyli jen kantoři, ale naši tatíci. Byli v tom nejkrásnějším slova smyslu staromilští, ale nebránili nám v ničem novém. Tam jsem začal dělat první oživlé objekty, z nichž se zrodilo černé divadlo.

Kdy se zrodil princip černého divadla?

Ve druhém ročníku jsme dělali s Josefem Pehrem představení s francouzskými písničkami v přebásnění Hanuše Jelínka. Před černým paravánem se pohybovala děvčata v černých trikách a barevných sukních a my kluci naopak v černých kalhotách a barevných trikách, půllitry létaly ve vzduchu, ruce pluly nad rakví a hlava nad paravánem… Z principu černého kabinetu se zrodila poezie divadla.

A pak přišel Kouzelník, Pradlenka a úspěch na studentském festivalu ve Vídni, Moskva, Edinburg, pozvání do Austrálie a černé divadlo začalo okouzlovat svět. Vy jste nikdy nezapochyboval o principu černého divadla – nezdál se vám být příliš svazující?

Opravdu nikdy. Milan Kundera jednou řekl: Hranice neskutečného již není střežena. A to je motto pro možnosti, které černé divadlo i laterna magika stále otevírají. Pořád mě napadají nové věci. Jenom v přírodě je inspirace na několik životů. Voda, mech, stromy, skála, krystaly, krápníky nebo třeba trávy – to je něco úžasného. Nemluvě o umění, magický realismus nebo dadaistické miniopery Bohuslava Martinů a Paula Hindemitha, to jsou směry otevřené tomuto druhu divadla. A jazz s jeho improvizací! Já jsem s jazzem začínal, Pradlenku mi nahrával Kája Velebný. Nápadů by bylo! Jen bych potřeboval trošku víc životů…

Netrápí vás, že principy černého divadla jsou lacině rozmělňovány epigony?

Já na to nechodím. Dřív mě to trápilo, ale je tolik zajímavějších věcí…

Ve vašich představeních se objevuje postava Kráčivce, Poutníka. Nejste to vy sám, člověk, který jde životem s očima, duší a srdcem otevřeným?

Snad. Je to nesmírně lákavá postava. Já jsem projel celý svět, Buenos Aires znám lépe než Brno. Kdekoli jsem běhal přírodou, potkával jsem se s klokany, je zážitek vidět vedle sebe to vysoké nádherné zvíře. A všude jsem také chodil do muzeí, kde je k vidění kovářská práce, v každé zemi jiná, stejně jako karneval v Rio de Janeiru se hodně liší od Benátek.

Všude jsem ale také viděl nedostatek citlivosti pro život, který je nám dán, abychom ho žili absolutně naplno, překrásně, a přitom tolika různými způsoby! Já si nestěžuju. To je dobrej život.

Nudil jste se někdy?

Nikdy. Naopak! Jenom těch krásných lidí, co člověk na cestách potká. V New Yorku na jeviště vyskočil Jiří Voskovec, objal mne a políbil. Po představení nás pozval na večeři Ferdinand Peroutka a strávili jsme s ním celou noc. V Paříži za námi přišel pan Josef Šíma a sestry Alice a Olga Masarykovy…

Nikdy jste neuvažoval o tom, zůstat venku?

Já bych jinde žít nemohl. Ne, já jsem spokojen. Jenom… V Čapkově Továrně na absolutno končí jedna kapitola asi takto: Konečně může nastat doba všeobecného blahobytu. A Čapek říká: Je vůbec nutné, aby byl všeobecný blahobyt? A já se obávám, že blahobyt zabíjí imaginaci.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám