Hlavní obsah
Výtvarník Michal Škapa má rád experimenty a nové výrazové cesty. Foto: Jan Šída, Právo

Výtvarník Michal Škapa: Lebky jsem začal malovat už v mládí

Jméno Michala Škapy je už od devadesátých let minulého století spojeno s tuzemskou graffiti scénou. Díky nespornému talentu však postupem času dokázal překonat poněkud svazující prostředí uzavřené subkultury a své výtvarné práce přenesl z šedých betonových zdí neutěšených měst do interiérů galerií. Jeho současná výstava Babylon, která v pražské Ville Pellé trvá do 27. ledna 2019, se zabývá tématem postmoderní civilizace zakotvené v prostředí velkých aglomerací.

Výtvarník Michal Škapa má rád experimenty a nové výrazové cesty. Foto: Jan Šída, Právo
Výtvarník Michal Škapa: Lebky jsem začal malovat už v mládí

Má název výstavy Babylon nějaký hlubší význam?

Rozhodně, název má vyjadřovat určitou sjednocující ideu celé výstavy. Moje témata korespondují se známou starozákonní legendou. Zabývám se dlouhodobě vizuální řečí písma, což evokuje ono proslulé babylonské zmatení jazyků. V poslední době mě začalo zajímat i téma městské struktury, což souvisí se stavbou Babylonské věže.

Je pro vás písmo jedním z hlavních výtvarných témat?

Dá se to tak říct, protože současná výstava navazuje na dvě předešlé pojmenované Graffoman a Analfabet. Současná expozice mi umožnila ukázat všechny výtvarné linie mojí tvorby v celé šíři. Ale není to rozhodně retrospektiva, protože vystavené práce pocházejí z posledního roku a devadesát procent děl je opravdu čerstvých.

Součástí expozice jsou i modely staveb. Zajímá vás architektura?

Zajímá a stavby se často objevují na mých obrazech. Mám rád vrstvené krajiny a témata velkých aglomerací. Ale že bych se stal autorem samostatných architektonických návrhů, na to se zatím necítím.

Spíš se zabývám tvorbou prostorových objektů, v zahradě Villy Pellé jsou tři z kovu, jeden ze dřeva a na nedaleké křižovatce je ještě jeden objekt. Chtěl jsem, aby moje výstava symbolicky přetékala z interiéru galerie do veřejného prostoru.

Pilířem vaší tvorby je obraz?

Mám rád experimenty a hledání nových výrazových cest. Nicméně klasický závěsný plochý obraz je určitě těžištěm mojí tvorby. Ale na této výstavě jsou k vidění i autorské sítotisky, nebo například vrstvené obrazy, které působí jako asambláže. Na nich využívám i neonové svítící trubice, jež vytvářejí na plátně výraznou kresebnou linku a dávají podkladu díky svému světlu i odlišný odstín. Začal jsem experimentovat i s drátěnými nadstavbami plátna a na výstavě mám také menší perforované plechy ve vrstvách.

Často se na vašich dílech objevuje symbol lebky. Je pro vás něčím zvláštní?

Lebky jsem začal malovat už v mládí. Když děti na dovolené v Chorvatsku kreslily na oblázky květiny, já na ně zobrazoval lebky. Ovšem dnes je to poněkud zprofanovaný obraz, protože ho používá kdekdo jako komerční symbol. Ale když dokážu přenést téma lebky do galerijního prostoru, působí tam jinak, je to zasazené do širšího kontextu.

Zajímá vás i téma města, proč?

Přistupuji k modernímu městu spíš coby fascinovaný pozorovatel. Nechápu jej jako základ pro depresivní a apokalyptické vize. Chci skládat vedle sebe jak negativní, tak i pozitivní jevy. Určitě lze město chápat jako výsledek naší civilizační exploze a prostředek našeho zneužívání a obsazování planety. Na jedné straně se město rozpadá, ale na druhé už bují nový život. Vidím to jako dvě strany jedné mince.

Máte nějaké umělecké inspirace, které pak využíváte?

Inspiruji se vším, co mě obklopuje. V roce 2005 jsem třeba byl v Brazílii a zaujala mě tamní graffiti subkultura. Jejich písmo si bralo základ z německého gotického písma i log heavymetalových kapel. Pak mám rád asijskou kaligrafickou tradici i vizualitu tetování. Mám blízko také k filmům civilizačního sci-fi. Snímky Blade Runner nebo třeba Batmanův Gotham mě vždycky inspirují.

Dostal jste se od tvorby pouličního graffiti až do prestižních galerií. Byl to pro vás cíl od začátku?

Ne, to určitě ne. Spíš to pro mě bylo přirozené vyústění. Neplánuju věci moc dopředu, ale vždycky jsem se posouval po etapách. V roce 1994 začala moje graffiti éra. Praha byla tehdy úplně jiná, všechno působilo šedivě a my chtěli barevné město. U nás se však na graffiti scénu lidé vždy dívali jako na vandalismus. My, co jsme tehdy tvořili pouliční scénu, už v ní aktivně nefigurujeme. Je však zvláštní, že téměř všichni z této graffiti subkultury skončili u nějakého kreativního povolání. Dokázali se navíc i prosadit a svou původní energii si přenesli do nových povolání.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků