Článek
Expozice Mizející poselství, která trvá do 4. června, chce nabídnout co nejširší pohled na dílo, které zahrnuje malířskou, grafickou, sochařskou i básnickou tvorbu. Ačkoli její retrospektivní pojetí mapuje všechny zásadní body jeho tvůrčí kariéry, nedá se říci, že jde o vyčerpávající prezentaci.
Není to ovšem proto, že by autorka koncepce Marcela Rusinko se svými spolupracovníky odvedla špatnou práci. Vokolkovo dílo je však natolik rozbíhavé do všech zákoutí výtvarna, že prostě není možné jeho odkaz představit v několika sálech na jedné výstavě v celé komplexnosti. Spíše ji můžeme chápat jako určitou pobídku ke zvýšení zájmu o tuto originální personu.
Vojmír Vokolek: Autoportrét.
Není jednoduché vypíchnout z kolekce to nejzásadnější. Mohou to být bezpochyby Vokolkovy sakrální obrazové realizace stejně jako minimalistické skulptury z plechu nebo objemnější objekty ze dřeva a kamene. Rozhodně nelze opomenout ani barevné abstraktní pigmenty, které koketují s modernismem. Na druhé straně stojí rané oleje ze začátku minulého století vycházející z tuzemské krajinářské a portrétní tradice a stejně tak i z impresionismu či fauvismu.
Ovšem nejsilněji působí na návštěvníky plastické trojrozměrné objekty s náboženskou tematikou. Figury svatých vytvořené z plechu a přibité na břevnech ze dřeva mají díky tvarové redukci velkou vizuální výpovědní hodnotu.
Vojmír Vokolek: Zeměkoule
Skulptura Kříž připomíná zároveň pohanský animální totem i křesťanský svatý předmět. Prořezaná figura ukřižovaného má u nohou plechovou lebku coby symbol nezvratitelnosti smrti. Dílo v sobě skrývá ještě jednu přidanou hodnotu. Světlo, které proniká průřezy v krucifixu, promítá na zadní bílou stěnu stín kříže. Tato dualita symbolizuje mnohotvárnost pojetí boha, pravdy i víry.
I když se výstava jmenuje Mizející poselství, nemůžeme to sousloví brát doslova. Originalita a nadčasovost totiž nemohou jen tak zmizet. Mohou se pouze ponořit hlouběji do černé vody zapomnění a čekat na správný okamžik znovuobjevení.