Vivid Living Colour je stále živý

Living Colour ve svých písních s neuvěřitelnou lehkostí spojovali všechny prvky, které je zaujali. I pondělní koncert ukázal, že čerpali z blues - zahájili skladbou Preaching Blues Roberta Johnsona - ale osvojili si i hutné sabbathovské riffy, což potvrdila následující Cult Of Personality. Kvůli nim a úderným bicím Willa Calhouna  byli řazení k hard rocku a dokonce považováni za první černošskou kapelu v tomto jinak bělošském žánru, což je ale velmi zužující. Kapela stejně tak čerpala z funku, což bylo patrné jak v rytmice, tak v sekané Reidově kytaře, i když v jeho hře byly zřetelné i odkazy na Jimiho Hendrixe. Ale klidně zahrála i zběsilou, takřka hardcorovou pasáž, nebo přišla se silnou melodií, za kterou by se nemuseli stydět ani Faith No More.

Právě paralely s Faith No More vystupovaly naživo hodně do popředí, protože i oni spojovali rock s prvky funku a hardcoru, ale také kvůli výrazné roli vokálů. Corey Glover potvrdil své pěvecké kvality i velký hlasový rozsah a bohatý výrazový rejstřík. Dokázal ze štěkavého rapu přejít do vřelé balady a zvládal i falzet. Jen refrény bylo občas moc poplatné hymnickému stadiónovému rocku. Spolu s bubenickým sólem Williama Calhouna a občasným použitím kytarového syntezátoru ve skladbách z desky Stain ukázaly, z jaké doby Living Colour přicházejí. Jinak však kapela působila aktuálně a živě.

Svým záběrem kapela připomínala ještě jednoho velkého muzikanta minulosti, Franka Zappu, který také hodně čerpal z černé hudby a kladl důraz na instrumentální schopnosti, ovšem byl mnohem sžíravější a ironičtější. Living Colour jsou více o čisté a nakažlivé radosti z hudby.