Článek
Sám je nazývá termínem foto – obrazy. Některé z nich nejsou příliš veřejně známé, případně mají výstavní premiéru.
Jiří Jírů mluvil na vernisáži o tom, že bylo velice obtížné zachytit hlavu státu samotnou, bez poradců, ochranky i dalších dvořanů. To je poněkud překvapující informace, protože laik by si pomyslel, že osobní fotograf má dveře vždy a za všech okolností dokořán otevřeny. Vždyť mapuje život prvního muže státu a měl by tedy mít možnost cvakat spouští podle libosti.
J. Jírů vysvětluje vznik svých fotografií
Ovšem opak je pravdou. Jírů popsal peripetie kolem pořizování snímků například nad momentkou Václava Havla s papežem Janem Pavlem II. Ve Vatikánu z roku 1994. Postával před zavřenými dveřmi a nemohl se dostat do blízkosti jednání obou osobností. Nakonec mu přálo štěstí, když ho osobní fotograf papeže dovedl zadními chodbami do místnosti, aby pořídil snímek, jak si prezident povídá se Svatým otcem.
Je pravda, že na vystavených snímcích najdeme Václava Havla velice zřídka osamoceného. Ale o jedné fotografii autor mluvil s hrdostí, že je rád, když se mu podařilo ji pořídit. Pochází z Nového Zélandu z roku 1994 a působí až nadčasově symbolicky. Prezident má ruce v bok a stojí proti stádu běžících ovcí a usmívá se. Netuší totiž, že poklidné ovce se po jeho smrti stanou masožravými vlky.
J. Jírů - Nový Zéland, 1994 (copyright Jiří Jírů)
Když procházíme mezi fotografiemi, napadne nás, kolik významných světových osobností Havlova osobnost zajímala. Vedle skupiny Rolling Stones, zpěváků Tiny Turner či Michaela Jacksona to byli ruský prezident Jelcin, britská premiérka Thatcherová, tenistka Navrátilová nebo americký prezident Clinton. Dnes už Česká republika nikoho nezajímá, aspoň ne směrem na západ.
Výstava bohužel působí spíše jako nostalgické ohlédnutí za dobou, kdy svět aspoň trochu věděl, kde Česká republika leží. A ať se nám to líbí nebo ne, prezident Václav Havel na tom měl nespornou zásluhu.
Ovšem mnozí dnes tento fakt rádi opomíjejí, protože současná atmosféra se nese v duchu očernit exprezidenta, který se už nemůže bránit, co nejvíce. Částečná obrana proti naší krátké paměti je právě dokumentární fotografie.