Článek
Výstavní interiéry prezentují nitro vesmíru, který výtvarník vytvořil dle svých představ. Každý z artefaktů se tak stává symbolickou planetou plující bělostným prostorem a každý návštěvník, ať chce, či nechce, a ať si to uvědomuje, či nikoli, se stává také samostatnou planetkou obíhající podle autorova estetického konceptu.
Těžké ocelové koule stojící v řadě evokují valící se roj meteoritů, černě patinovaný ocelový „míč“ s měděnými a stříbrnými prvky symbolizuje lunu a pětice kulatých předmětů (Pět platónských těles I) odkazuje k ideji antického myslitele, totiž že kvintet dokonalých geometrických těles vytváří harmonii vesmíru.
Ve velkém sále se osobní vesmír promění z makrokosmu v mikrokosmos. Díky zavěšeným vypouklým zrcadlům z nerezové leštěné oceli hledí divák na sebe. Jeho obraz se v nich však deformuje, stává se v podstatě jakýmsi vězněm ve vlastním vnitřním světě. Teprve až když projde mezi všemi, dostaví se pocit svobody.
V posledním podlouhlém sále se posune vizuálně i duchovně do další dimenze vnímání. Na velké bílé stěně visí dva ocelové kotouče. Ten černě natřený s mnoha otvory nese název Nebeská klenba. Jako by se díval v hluboké noci kolmo nad sebe. Možná že takhle by se dala hmotnou formou vyjádřit teze Immanuela Kanta, že hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně jsou opěrnými body jedince.
Druhý artefakt z pozlacené oceli autor pojmenoval Sluneční kotouč. Je to kolo z vozu boha slunce Hélia, jenž každý den žene své spřežení z východu na západ.
Kvůli ideové podstatě a zakódovaným poselstvím jde na výstavě děl výtvarníka Vladimíra Škody především o individuální kontemplaci v jasně daném časoprostoru.