Článek
Režiséru Petru Kaňkovi a jeho štábu se podařilo během osmi natáčecích dnů v Torontu přiblížit se k manželům Škvoreckým natolik, že dokument nahlíží nejen do oblasti tvůrčí, ale i rodinné, citlivě vykresluje obraz dvou starých lidí, kteří vzdor mnohým životním hořkostem neztrácejí schopnost reálného i humorného pohledu na svět a jsou spolu svázáni úzkým poutem těch, kdo nemají než jeden druhého.
Přestože film přináší pozoruhodný materiál (unikátní jsou například fotografické záběry z květnového povstání v roce 1945 v Náchodě dokreslující události Zbabělců), dává především slovo Škvoreckému a jeho ženě Zdeně Salivarové.
Řeč je nejen o jejich literárním díle a činnosti nakladatelství SixtyEight Publishers, ale také o dětství, láskách, pošetilostech, radostech a strastech, o tom, že anglicky se Škvorecký začal učit proto, aby mohl napsat dopis svému idolu Judy Garlandové, a o mnohém jiném. To vše podbarvené nevtíravým, ale sugestivním saxofonovým sólem.
Kamera Daniela Součka zachytila nádheru torontského babího léta jako dokreslení tématu životního podzimu dvou jedinečných lidí, kteří se do své vlasti patrně už nepodívají a odmítají další dokumenty a rozhovory jako zbytečné rozmělňování toho, co již bylo řečeno. I proto je tento film cenný.
Do padesáti sedmi minut se zdaleka nevešlo všechno, co Kaňkův štáb natočil. Bylo by žádoucí, aby nepoužitý materiál zůstal alespoň v zredigované podobě uchován.
Zájem o Škvoreckého prožívá v Česku své znovuzrození. Dvě pražská divadla připravují momentálně inscenace podle Škvoreckého próz. V Divadle Komedie bude mít 7. února premiéru adaptace novely Lvíče v režii Viktorie Čermákové a ve Viole 16. února Legenda Emöke v režii Miloše Horanského.