Hlavní obsah
Stuart A. Staples stojí v čele britské skupiny Tindersticks. Foto: ČTK

Stuart A. Staples z kapely Tindersticks: Musím mít pocit dobrodružství

Britská rocková kapela Tindersticks má více než třicet let sklon k překrásně znějící melancholii. Přiveze ji i na festival Colours of Ostrava, na němž vystoupí 16. července. O den později 17. července potěší pražské publikum v Divadle Archa.

Stuart A. Staples stojí v čele britské skupiny Tindersticks. Foto: ČTK
Stuart A. Staples z kapely Tindersticks: Musím mít pocit dobrodružství

„Když hrajeme jen v pěti a všechna hudba se odehrává mezi námi, je to něco úplně jiného, než když zapojujeme další hudebníky, nebo dokonce orchestr. Moc se na to těším,“ říká před oběma blížícími se koncerty ve Francii usazený hudebník Stuart A. Staples. Telefonický rozhovor pro Právo provázel hlasitý zpěv ptáků z jeho zahrady.

V dubnu a květnu jste již poměrně intenzivně koncertovali v Evropě. Jaké to bylo?

Úžasné. Jsem si jistý, že všichni muzikanti to nyní prožívají podobně. S turné se pojí velká nejistota, jak bude vše fungovat, jestli někdo neonemocní a co se stane, pokud onemocní. Když pak všechno proběhne v pořádku, je to obrovská radost. Znovu se propojit s publikem, které má rádo naši hudbu, byl po tom všem výjimečný okamžik. Pocity jsme tentokrát prožívali soustředěněji. Jako by se to odehrávalo pod lupou.

Hráli jste skladby z loňského alba Distractions?

Jen jednu. Měli jste tentokrát best of model, zastoupeny byly skoro všechny naše desky.

Časopisu Louder Than War jste řekl, že když jste začínali na Distractions pracovat, potřebovali jste najít změnu. Co jste objevili?

Při tvorbě vždy potřebujete cítit svobodu. V případě této desky jsme objevili mnoho různých zlatých zrnek, která nás nějakým způsobem inspirovala, promlouvala k nám a zavedla na cestu, která pro nás nebyla tolik známá. Člověk vždy hledá různé způsoby, kouká se na věci z opačných úhlů, přehrává si je dokola a pak zase pozpátku a občas ho něco osloví.

Jistě jsme se do onoho hledání mohli hlouběji ponořit i díky nečekanému času o samotě. To je možná cosi, z čeho bychom se do budoucna mohli něco naučit. Tohle jistě cítí podobně mnoho lidí. Cítí, že kromě mnoha zlých věcí nám uplynulé roky poskytly určitý vhled, díky němuž jsme mohli znovu objevovat. To všechno se na Distractions projevilo.

Měl jste někdy pocit, že umělecky stagnujete?

Nedokážu něco vytvořit podruhé stejně. Pocit, že něco objevuji, potřebuji vnímat pokaždé. Aby vznikla nová skladba, musíte mít dojem, že to je dobrodružství. Pokaždé to ale není žádný zásadní převrat.

Tindersticks existují více než třicet let a je to spíš sbírka malých kroků. Až když se ohlédnu, vidím, kolik jsme toho ušli. Když se ale ráno vzbudím, vždy přemýšlím, kam vás další písnička zavede. Mít kapelu znamená přesně tohle. Jen občas uděláme větší skok vpřed, občas i stranou.

Zdály se vám někdy ty krůčky příliš pomalé?

Ani ne, protože umělci mají sklon se nechat těmi malými krůčky pohlcovat. Máte pocit, že jste opravdu progresivní a nikdo jiný si toho ani nevšimne. Něco vás fascinuje a myslíte si, jakou jste neudělal zásadní změnu, a lidé mimo kapelu ji vůbec nezaznamenají.

Tohle se nám možná dělo na konci devadesátých let a na začátku nového milénia. Nás to tehdy bavilo velmi, ale možná že to, co jsme dělali, nebylo tak přelomové, jak jsme věřili.

Stalo se vám naopak někdy, že publikum opěvovalo něco, u čeho jste nečekal, že bude mít velký úspěch?

Nebyl jsem si úplně jistý, jak lidé přijmou Distractions. Vím, že jsou i tací, kterým se to album vůbec nelíbí, ale mám i tolik nadšených reakcí, až mě docela překvapují. Obzvlášť poté, co se naše vydavatelství ptalo, jestli chceme přijít o své publikum.

My ale doufali, že album bude pro fanoušky příjemná výzva, která jim dodá energii. Měli by vědět, že v té desce je naše duše a přistupovali jsme k ní upřímně. Měli by jí proto dát šanci.

Žijete v různých zemích. Co kapelu drží pohromadě?

Když jsme na konci devadesátých let žili všichni v Londýně, bylo velmi těžké cokoli společně udělat. Měli jsme totiž všechen čas na světě. Proto se vždy zdálo jednodušší jít třeba do hospody nebo do kina než pracovat.

Od doby, co jsme se rozdělili, je tak náročné se sejít, že když se to povede, víme, že se něco musí dít. Nikdo nechce úsilím vynaloženým na to, abychom se dostali na jedno místo, mrhat. Osobně cítím, že je to pro nás lepší a že právě vzdálenost mezi námi je nakonec to, co nám pomáhá jít dál společně.

Setkáváte se už plni nápadů?

Funguje to různě. Mám rád, když mě něco inspiruje, a pak se těším, až se potkáme a zjistím, jestli z toho něco bude. Jiné skladby jsou zase osobnější a vznikají víc o samotě. A některé se objeví, až když jsme spolu a všechny nás překvapí. Pro mě je důležité, že naše hudba vzniká všemi možnými způsoby.

Patříte k lidem, kteří hudbu považují za svůj deník?

Možná, ale velmi abstraktní. Nejsem člověk, který by se pokoušel vyprávět příběhy, v těch písních to ale přesto je. Když zaslechnu třeba naše druhé album, vynoří se mnoho vzpomínek a já vím, na co všechno narážím. Vybaví se mi, co jsem prožíval, a připomenu si, že jsme v té době ztratili někoho blízkého. Všechno to tam je, ale nikdy to není popisné.

Váš kolega z kapely David Boulter žije v Praze a jeho hudba už doprovází i českou filmovou a seriálovou tvorbu. Viděl jste díky němu něco z české produkce?

Popravdě řečeno neviděl. Ale jsem rád, že se mu daří, je důležité mít vztah k místu, na kterém žijete. Cítím to na sobě. Kdybych neměl ve Francii blízké lidi a pracovní vztahy jako třeba s filmařkou Claire Denisovou, nežil bych tam. Podle mě není náhoda, že jsme nakonec až na jednoho všichni zakotvili mimo Velkou Británii. Dost to o nás samo o sobě vypovídá.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků