Článek
Mottem letošního ročníku byla Moc a bezmoc, přímo se jím zabýval satirický kabaret v Divadle Na Zábradlí. Je to ale vymezení natolik široké, že se do něj vejde prakticky vše, od společensko-politických až po vztahová témata. Bezmoc morálně bezúhonného Alcesta proměnila ve směšnost výrazově vycizelovaná, leč poněkud chladná inscenace Molièrova Misantropa, bezmocný zápas handicapovaného jedince o právo na plnohodnotný život přinesl hamburský Tanec v temnotách, mocenský spor odrážela monumentální vídeňská inscenace Grillparzerova Štěstí a pádu krále Otakara, aktuální význam nabylo téma v koprodukční inscenaci Divadel města Lucemburk Identita Evropy. A svým způsobem se téma odrazilo ve všech letošních produkcích.
Sandra Hüllerová a Jens Harzer jakožto o moc soupeřící Penthesilea a Achilles v bochumské inscenaci Kleistova dramatu.
Divadlo se mění, jeho prostředky s ním a hranice pojmu se stále víc rozostřují. Viděli jsme letos masky, mlhostroje i televizní obrazovky. Ale středobodem divadla stále zůstává herec a jeho lidská autenticita. Přesvědčivě to dokázala působivá inscenace Remarquovy Noci v Lisabonu v podání berlínského Maxim Gorki Theater se skvělými hereckými výkony Dimitrije Schaada a Anastasie Gubarevové, jednoznačně největší zážitek letošního festivalu. A také bochumská Penthesilea s dokonale vypracovanými hereckými kreacemi Sandry Hüllerové a Jense Harzera, byť téma Kleistovy hry se smrsklo na trochu prvoplánovou a siláckou emancipační agitku.
Každoroční kontakt s německy mluvícím divadlem je pro české divadelní prostředí nesmírně důležitý a cenný. Přináší konfrontaci se současnými evropskými trendy i inspiraci pro mnohdy stále ještě příliš „domácí“ divadelní dění. Svůj dozvuk bude mít festival ještě v březnu 2020 v představení režiséra Stefana Kaegiho a společnosti Rimini Protokoll na scéně pražského Divadla Archa.