Hlavní obsah
Bystrý pozorovatel nešvarů společnosti. Foto: ČTK

Sto let filmového génia Federika Felliniho

„Dělám filmy tak, že vyprávím útržky ze svého života,” říkával o metodě své tvorby Federico Fellini, jeden z nej slavnějších filmových tvůrců. Svět znuděných privilegovaných vrstev vykresloval ve svých filmech stejně zdařile jako obrazy bídy, melancholie a marného tázání po otázkách smyslu života. Pětkrát získal cenu Oscar a jedenáctkrát na ni byl nominován. Sté narozeniny by oslavil 20. ledna.

Bystrý pozorovatel nešvarů společnosti. Foto: ČTK
Sto let filmového génia Federika Felliniho

Jeho příchod na svět byl vskutku filmový – stalo se tak ve vlaku mezi stanicemi Viterbo a Riccione v přímořském městě Rimini. Zhruba tak narození příštího tvůrce legendárních snímků Sladký život či Osm a půl popisovaly jedny z poválečných italských novin. Tato legenda se uchytila, ale pravdivá téměř jistě není. Když Felliniho životopisec Tullio Kezich prozkoumal dobový tisk, zjistil, že 20. ledna 1920 žádné vlaky nejezdily – železničáři na ten den vyhlásili stávku. Jedna z mnoha felliniovských legend tím padla.

Držme se raději toho, co víme: Federico se narodil jako nejstarší ze tří sourozenců do rodiny úspěšného a žoviálního obchodního cestujícího. Měl bratra Riccarda, který se stal režisérem dokumentárních filmů, a sestru Marii Maddalenu. Matka byla, jak se v Itálii první poloviny dvacátého století slušelo a patřilo, ženou v domácnosti dbající přísných mravů.

Výchova jako řemen

Dětem se dostalo katolické výchovy, a Federico dokonce strávil část dětství v církevní internátní škole. Ačkoli sám sebe s oblibou popisoval jako zlobivé dítě vzpírající se drilu sešněrovaného školského systému, opak byl nejspíš pravdou. Ve vzpomínkách rodiny a učitelů figuroval jako poslušný chlapec, který rád maloval a četl. Felliniho historka, podle níž ze školy jednoho dne utekl s cirkusem, bude mít nejspíš podobně pravdivý základ jako příběh o narození mezi dvěma vlakovými zastávkami.

Zatímco Felliniho otce líčí životopisec Tullio Kezich jako měkkého a povolného, matka chování dětí úzkostlivě sledovala a při každém jejich poklesku se tvářila natolik zarmouceně, že se stala neustálým zdrojem výčitek svědomí. Děti musely chodit spát každý den v půl deváté a před usnutím odříkat modlitby. Úplně vyhráno neměly ani po dosažení dospělosti. Dokud neopustily rodičovský dům, nesměly zůstávat venku po půl osmé.

S manželkou a dvorní herečkou Giuliettou Masiniovou.

Foto: ČTK

Jistou úlevu od matčina dohledu přinesla Federikovi až úspěšně složená maturita a následný přesun do Říma, kde se zapsal ke studiu práv. Ta sice nikdy nedokončil, zato přičichl k práci novináře a karikaturisty. Odsud se záhy dostal k filmu – nejdříve jako pomocný scenárista, později asistent režie velikána italské neorealistické kinematografie Roberta Rosselliniho.

Nálepky na něho nefungovaly

Samostatnou kariéru Fellini zahájil roku 1952 snímkem Bílý šejk. Celkem se jako režisér podepsal pod dvaceti celovečerními filmy, z nichž čtyři získaly Oscara za nejlepší zahraniční film – Silnice, Cabiriiny noci. Osm a půl a Amarcord. Je také držitelem Oscara za celoživotní dílo, kterého stihl osobně převzít nedlouho před smrtí, v dubnu roku 1993.

Některé Felliniho filmy zasáhly relativně brzy po svých světových premiérách i diváky komunistického Československa, jinak převážně odtrženého od přísunu novinek západní kinematografie a kultury.

Například film Sladký život se u nás promítal v roce 1962, tedy dva roky po světové premiéře. „Dobře si z klukovských let vzpomínám, jak elitní vůni pro nás všechny zakuté do socialistické šedi vydával. Třeba jen ta fotka ze striptýzové scény, jež se tehdy objevila v pražské Světovce – obtížně sehnatelném dvouměsíčníku Světová literatura. Vysílala signál z jakoby jiného světa," vzpomínal na jeden ze svých iniciačních kulturních zážitků filmový kritik, esejista a pedagog Jiří Cieslar ve své knize Kočky na Atalantě.

Film Sladký život a jedna z nejslavnějších scén. Marcello Mastroianni a Anita Ekbergová.

Foto: Profimedia.cz

Společenskokritický náboj Sladkého života (i dalších Felliniho filmů) socialistickému smýšlení konvenoval realistickým zobrazením zbohatlické prostopášnosti, zhýralosti a okázalé znuděnosti buržoazní společenské vrstvy. Fellini byl ovšem příliš hluboký a mnohovrstevnatý tvůrce, než aby se dal jednoduše odbýt nálepkou společenského kritika. Ačkoli ve Sladkém životě odhaluje nešvary privilegovaných, neskrývá, že do takového světa svým založením sám náleží – podobně jako jeho alter ego, hlavní hrdina filmu novinář Marcello Rubini, ztvárněný Felliniho dvorním hercem Marcellem Mastroiannim.

Když přijde Černobyl duše

Fellini nebyl žádným narcistním vyznavačem svých děl, jak dokládá úryvek z rozhovoru, který poskytl v roce 1983: „Jsem-li nucen opět zhlédnout některý ze svých filmů, pociťuji tutéž rozmrzelost, jako když maně spatřím sám sebe ve výloze a poznám onu velkou zkroucenou postavu. Pociťuji strach, jako kdybych sám sebe viděl před sebou sedět na židli." Z uvedeného výroku je možné vycítit nejen přísné nároky na sebe sama a svou tvorbu, ale i známky povahy inklinující k melancholickému, až depresivnímu náhledu na svět.

Zdrcující epizodu depresivního rozpoložení prodělal v průběhu natáčení Silnice (1954). „Jako by někdo otočil vypínačem a zhasl," popisoval Fellini zpětně děsivý okamžik ustrnutí své duše. Večery po natáčení trávil zamčený v hotelovém pokoji, aniž si dokázal odpočinout. Probdělé noci střídaly dny tvrdé práce na place a režisér se bál, že se zhroutí. Nicméně film dokončil.

S podporou své manželky a celoživotní tvůrčí partnerky herečky Giulietty Masiniové léčil pak své těžké stavy psychoanalýzou. Podobně silná depresivní ataka se u něho naštěstí neopakovala. Fellinimu na ni zůstaly „jen" temné vzpomínky, z nichž mohl čerpat inspiraci pro další tvorbu, v níž se mísily smutek, radost, tragika, ironie, komediantství, podobenství... Nikdy však jeho filmy nebyly obdobou té deprese, jejíž reálný zásah zažil sám na sobě. I po mnoha letech s respektem označoval duševní choroby jako „Černobyl duše".

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků