Článek
Povídky na doma pokřtila Lucie Faulerová, jedna z autorek v antologii zastoupených a zároveň loňská držitelka Ceny Evropské unie za literaturu. Během křtu poskytla Právu rozhovor.
Hlavní hrdinky vašich románů Lapači prachu a Smrtholka hledají pevný bod v životě, domov. Co znamená domov pro vás?
Asi je to nejdůležitější věc vůbec. Mé hrdinky ho hledají pravděpodobně proto, že to bylo vždycky i mé osobní téma. Nesla jsem si dlouho takový životní pocit vykořeněnosti, v dětství jsem rodinné zázemí měla dost vratké a asi jsem si až donedávna nějaké to doma ustavičně hledala.
Docela záhy jsem pochopila, že domov je spíš o stavu mysli, o životním pocitu a o mém vztahu s lidmi, s nimiž si svůj život zabydluju. Získává pro mě úplně novou hodnotu, už to není něco, co jsem hledala pro svůj klid a bezpečí, už je to především něco, co chci zajistit, jak nejlíp umím, samozřejmě se svým mužem, naší dceři.
V současnosti s rodinou pobýváte střídavě v Česku a ve Spojených státech. Je podstata domova závislá na geografii?
Zdá se, že zase tolik ne. Protože takhle nepřelétávám sama a ten náš domov si vlastně převážíme s sebou, myslím si, že geografie pro mě podstatná není. Zároveň je ale asi nezbytné, abych se v obou zemích cítila dobře, což se děje.
Tam i tady jsou místa, aktivity, lidé a různé drobnosti, které mi jsou blízké a ze kterých se těším. Nicméně stejně bych tak nějak technicky jako svůj domov nazvala náš dům v Praze na Babě, protože to je naše základna, ve které je všechno podle nás a v níž máme veškeré zázemí.
Vaše próza z knížky Povídky na doma byla využita i v rámci projektu Connecting Emerging Literary Artists. Můžete říct, kam do zahraničí se vaše povídka vydala a jaký vzbudila ohlas?
Byla přeložena do dalších devíti jazyků, stejně jako povídky ostatních autorů z dalších devíti zemí. Kromě mě jsou to za Česko Ondřej Macl a Anna Beata Háblová. Mám jen nějaké zpětné vazby od překladatelů, které byly hezké, pozitivní.
Je rozdíl mezi přijetím vašich knížek u nás a v zahraničí?
Tu a tam mi vyskočí nějaká notifikace na německý překlad Lapačů prachu na Instagramu, takže minimálně němečtí čtenáři mě čtou, recenze si ale nepřekládám.
Od nakladatelky vím, že kniha se prý prodává a ohlas je pozitivní. Obě knihy mi vyšly ve Španělsku. Zatím jsem nezjišťovala, jak jsou tam přijímané. Momentálně ten proces překládání, díky Ceně Evropské unie, teprve probíhá, takže na vydání v dalších asi deseti zemích teprve dojde.
V současnosti chystáte filmový scénář, jehož tématem budou i mateřství a další věci s domovem související. Můžete ho trochu představit?
Jde o scénář, který píšu se svým mužem, režisérem Martinem Krejčím. Přišel za mnou s námětem někdy před třemi lety, v době, kdy u nás byla poměrně diskutovaná kauza o ženě vražedkyni, které se nějakým způsobem podařilo otěhotnět ve vězení.
Soud jí umožnil porodit a s dítětem ji propustil na svobodu, na jeden rok. Poté se měla vrátit do vězení odpykat si zbytek trestu, přičemž její dítě mělo připadnout do péče buď ústavní, nebo pěstounské.
Nepíšeme o této ženě, pouze jsme se inspirovali celým tím legislativním fenoménem a vymysleli vlastní příběh o ženě odsouzené za vraždu, která si pořídí dítě zcela pragmaticky jako propustku na svobodu.
Nejvíc nás na tom baví tolik probádané téma, jako je mateřství, baví nás zkoumat ho v tomhle podivném kontextu.
Navíc jsem v průběhu psaní s Martinem otěhotněla, takže myslím, že zodpovědnější jsem vůči zkoumané látce být opravdu nemohla.
Může se vám hodit na Zboží.cz: